Svátek má: Roman

Komentáře

Jan Campbell

analytik, publicista

Letní střípky

Před 32 roky, 16. července 1990 přijala Nejvyšší rada Ukrajinské SSR Deklaraci o státní suverenitě Ukrajiny.

Ukrajina v ní uvedla, že zaručuje všem národnostem právo na svobodný národně-kulturní rozvoj a prohlašuje, že má v úmyslu stát se neutrálním státem.

Právě tak byla Ukrajina v listopadu téhož roku uznána RSFSR a po rozpadu SSSR Ruskou federací. Za těchto podmínek jsme zpočátku podporovali ukrajinskou státnost a až do státního převratu v roce 2014 jsme Ukrajině pomáhali zachovat její územní celistvost, poznamenal ke dni podepsání deklarace ruský senátor Kosačev.

Dnes je možné vidět a slyšet jakou cenu mají deklarace, prodejnost a pokrytectví politiků a sliby asymetrických spojenců. Pro Ukrajinu je rok 2022 opakem roku 1990. Ukrajina není suverénní, není demokratická, není svobodná a nachází ve stavu klinické smrti. Možná i proto nebylo možné číst na českém Seznamu, německé SZ a jinde o deklaraci a o skutečnosti, že Ukrajinské vedení se vzdalo svých vojenských a politických zájmů ve prospěch NATO v roce 2008 (bukurešťský summit), svých ekonomických zájmů ve prospěch EU v roce 2014 a dnes pokračuje stát se kontinentálním územním útvarem, živeným nenávistí, vnitřní rozpolceností a únavou a nesplatitelnými dluhy. Proto není k čemu gratulovat.

Je ale proto přinejmenším potřeba reflektovat obludnost, nesmyslnost a destruktivitu formálního a neformálního vedení Ukrajiny, v jehož objetí se nachází i vláda české kotliny. V ní, podobně jako na Ukrajině zakladatelé státu a autoři deklarace se asi obracejí v rakvi.

Autoři deklarace o státní suverenitě se obracejí v rakvi i kvůli návštěvě vojenských jednotek na Ukrajině ministrem obrany Šojgu. Ten tam mj. vyznamenal několik velitelů a předal rozkaz hlavního velitele ozbrojených sil RF prezidenta Putina, vydaný po nedávné diskuzi vojenského velení ozbrojených sil o perspektivních operacích mimo Donbas: Vážně zintenzivnit akce ruských ozbrojených sil nejenom na známých místech, ale i na pobřeží Černého moře. Jenom hluchoněmý a slepý politik, analytik a komentátor může pochybovat o významu příkazu: Zahájit postup směrem k Oděse, možná i dále.

V této interpretaci souzním s bývalým šéfem izraelské zpravodajské služby Nativ - Jakovem Kedmi. Ten udělal podobné prohlášení ve stejné době, ve které jsem psal příspěvek a byl s ním - lidově řečeno, v telepatickém kontaktu. Kedmi předpověděl: Do začátku školního roku bude Oděsa osvobozena. Školní rok začne podle ruského programu. A dodal: Tento termín se může posunout o dva až tři týdny. Pokrok na jižní frontě je již nyní, pro mnohé pomalý, ale stálý.

Pomalý, ale stálý pokrok v hodnocení rizik a následků vojenské konfrontace s RF lze pozorovat v některých odborných časopisech USA, například Popular Mechanics. V jednom z posledních článků byly suše popsány důsledky hypotetického útoku ruských raket Sarmat na New York: Při případném útoku by zahynulo 62,4 milionu Američanů. New York a jeho okolí by bylo rozmetáno na kusy náložemi, přičemž údery by byly zaměřeny na budovy Federální rezervní banky, energetická zařízení, komunikační uzly a letiště, píší autoři scénáře.

Manhattan zmizí, tlaková vlna z výbuchů pokryje 40 % New Yorku a bude dostatečně silná, aby zničila i betonové budovy. Neviditelný radioaktivní spad by zabil až 95 procent lidí, jsou přesvědčeni novináři. Bude to nejhorší den v dějinách lidstva, protože v případě jaderného útoku na město zemřou téměř všichni. Zbylí přeživší budou závidět mrtvým. Tak smutně uzavírají autoři svůj dokument v době, kdy jejich prezident Joe Biden končí návštěvu na Blízkém východě s výsledkem příslibu zvýšení produkce ropy, odkazem na lidská práva a zdraví hostitele místo podáním ruky, objetím nebo kývnutím hlavy, vzájemným dotykem pěstí.

Biden přiletěl do Saúdské Arábie 15. července, byl přijat mnohem diskrétněji a skromněji ve srovnání s návštěvou prezidenta Putina.

To a více lze vyčíst z gest a protokolu návštěvy. Německý Welt dokonce interpretuje návštěvu prezidenta Bidena, který musí, podle mnou neověřených informací přijímat lék na podporu kognitivních funkcí svého mozku, jako nečekaný neúspěch snah USA vytvořit globální protiruskou frontu v ukrajinské otázce. Spojenci USA na Blízkém východě nepodpořili protiruskou politiku, kterou jim vnutil Washington. Biden se setkal s králem a provedl rozhovor s korunním princem v protokolárním rámci, který jasně indikoval rostoucí vliv Moskvy na Blízkém východě. To není pro Američany, vládnoucí režim v Kyjevě a rusofoby dobré znamení, vzhledem k tomu, jak etiketa na Východě je důležitá. Připomínám, že před třemi roky prezident Putin v Rijádu byl doprovázen šestnácti urozenými jezdci, k pobytu dostal skutečný palác z osobního majetku královské rodiny a výsledky jeho jednání ovlivňují mj. současné dění ve světě.



Nevylučuji, že i dnešní poslední letní střípek ovlivní dění, když ne ve světě, tak alespoň v Evropě. Poradci londýnské právní firmy Dechert totiž doporučili věřitelům ukrajinské společnosti Naftogaz, aby zamítli její žádost o zmrazení plateb z eurobondů do roku 2024. Připomínám, že vedení Naftogazu vysvětlilo žádost zvláštnostmi současné situace na Ukrajině. Podle vedení, společnost má finanční potíže kvůli tomu, že její klienti přestali platit účty včas.

Právníci firmy Dechert považují prohlášení ukrajinské společnosti za nedostatečné a navrhli, aby věřitelé hlasovali proti. V důsledku toho investoři požádají Naftogaz, aby splatil jeden z dluhopisů v plné výši (335 milionů USD) a zaplatil kupónové úroky z druhého dluhopisu (600 milionů USD), který je splatný v roce 2024. Agentura Reuters zdůraznila, že žádost společnosti překvapila její věřitele, protože do data splatnosti eurobondů zbývají čtyři dny. Dovedu si představit, proč se žádost o odložení plateb podala na poslední chvíli. Zcela určitě to nebylo kvůli přípravám na vítězství v boji s ruskými vojáky, ale z obav, které způsobují kyjevskému režimu silné bolesti hlavy, které zvyšují potřebu trávy na všech úrovních a nutí ukrajinského ministra obrany rychle zalepit díry ve vědomostech o moderních zbraních západních spojenců.

Co znepokojuje kyjevský režim? Mimo jiné je to rozhodnutí vrátit turbínu Siemens Gazpromu a ústupky Rusku v otázce tranzitu přes Litvu do Kaliningradu. Podle Newsweek se jedná o vítězství Ruska v konfrontaci se Západem. Tento stav je pro Kyjev, který se obává dalších ústupků s blížící se topnou sezónou a růstem cen energií, velmi děsivý. Vítězství Ruska indikuje také deník South China Morning Post. V jednom z posledních příspěvků deník zdůrazňuje, že pro mnoho zemí se Rusko nikdy nestalo darebáckým státem.  

Ačkoli představitelé EU a NATO zdůraznili, že obě rozhodnutí mají omezený rozsah a neohrozí podporu Západu Ukrajině, ukrajinské úřady se domnívají, že Kreml bude s blížící se zimou, kdy se blíží krize životních nákladů a rostou ceny energií, požadovat nové ústupky. Proto bylo možné zaznamenat vyjádření ukrajinského poslance a předsedy zahraničního výboru Oleksandra Merežko  v interview Newsweeku: Pravdou je, že někteří evropští politici mají možná větší zájem na ruském plynu než na vítězství Ukrajiny.

Mluvčí kanadské společnosti Natural Resources Canada na žádost o komentář přeposlal Newsweeku citace ministra Jonathana Wilkinsona z interview pro CBC. V něm uvedl, že chápe frustraci Ukrajiny, ale účelem sankcí není poškodit naše spojence, ani podkopat německou ekonomiku.  A aby toho nebylo málo v letním horku, došlo také k mírnému zmírnění litevského postoje k Rusku. Bývalý litevský ministr zahraničí Linas Linkevičius napsal na Twitteru, že nevidí žádný smysl v sedmém balíčku sankcí proti Rusku a že sankce, které již přijala Evropská unie, považuje za neproduktivní. Připravuje se sedmý balíček sankcí. Jaký je v tom rozdíl? EU nyní poslala Rusku exponenciálně více peněz za ropu, plyn a uhlí, než kolik poslala Ukrajině na pomoc. Ceny ropy rostou. Rubl je ještě silnější. Někteří se stále obávají "provokativních" omezení. Nešťastné, uzavřel bývalý ministr zahraničí.

Na závěr sdělení Turecka EU: Turecko se nestane uprchlickým táborem a nepřevezme mezinárodní závazky třetích zemí, jak navrhuje britská ministryně zahraničí Liz Trussová. Tolik jasně a krátce mluvčí tureckého ministerstva zahraničí Taizu Bilgic. Souhlasu netřeba.

Jan Campbell