Svátek má: Jindřich

Komentáře

Zbyněk Fiala

žurnalista

Zastíněné uhlí aneb Čím si rozsvítíme

Česká energetika by měla počítat i s hlasy občanů. Prosadit to chce „stínová uhelná komise“.


Kdy skončíme s uhlím jako zdrojem energie? To je téma pro vládní Uhelnou komisi, které společně předsedají ministr průmyslu Karel Havlíček a ministr životního prostředí Richard Brabec. Svá doporučení měla dát v září, ale jak sdělila na červnovém zasedání v Prunéřově, kde asistovala vyřazování této uhelné elektrárny z provozu, trochu se to protáhne. V září budou „nějaké mezivýstupy“ a to hlavní se vybalí až v listopadu nebo prosinci.

Kdybychom se řídili jen tímto signálem, působilo by to dojmem, že je snaha celou věc protahovat. Jenže ono jde také o peníze, které bude třeba čerpat rychle. V prosinci loňského roku byla Zelená dohoda pro Evropu doplněna také o Fond spravedlivé transformace, jehož smyslem je tvorba nových pracovních míst, a předpokládaný rozsah tohoto fondu pro investice v Česku se mezitím zvýšil čtyřikrát na 65 miliard korun.


Přesný rozsah fondu, který má zabránit tomu, aby všechny změny odnesli horníci a dělníci v energetice, vám nikdo neřekne, protože ani Ministerstvo pro místní rozvoj, které to má na starosti, se v tom zatím moc nevyzná. Spoléhá na přislíbenou technickou pomoc z EU, jak je patrné ze zápisu z červnového zasedání Uhelné komise, který si čtu na stránkách Ministerstva průmyslu a obchodu. Nicméně bylo rozhodnuto, že pracovní skupina, která se má zabývat zaměstnaností v regionu s utlumeným uhlím, má plánovat v horizontu pěti let. To je rozumné, později už může být ve fondu prázdno.

Zřejmě tedy nemá smysl moc se zamotávat do toho, jak tato komise uhlí řeší dlouhodobě, a zabývat se například tím, že pracovní skupina pro harmonogram zavírání dolů a uhelných elektráren přišla se 24 variantami. A do toho ještě vnesl jihočeský poslanec Jan Zahradník (ODS) moudro, že uhlí samo o sobě nemusí vést ke snížení emisí.


V podobném duchu předtím mluvil i v Poslanecké sněmovně. Snažil se soustředit pozornost například na to, že větrníky se taky musí nějak vyrobit, a když to sečteme, požadovaná kapacita si vyžádá řádově víc energie a materiálu než stavba jaderné elektrárny. Je to argumentace, se kterou přišel i americký dokumentarista Michael Moor, tentokrát jen jako producent, když ve filmu Planet of Humans probíral zamlčované enviromentální a klimatické dopady obnovitelných zdrojů. Film jsem viděl na Youtobe, než byl z jakéhosi vyššího rozhodnutí odebrán z nabídky.

Odpískáme to? Ale jsou tam přece ty peníze. Zahradníkovi se také nedá ve všem věřit. Ve sněmovně uváděl hypotetický příklad větrné elektrárny Vestas za 80 milionů korun s výkonem 2 MW, která vyrobí 3,6 gigawatthodin elektřiny ročně. Aby nahradila Temelín, který vyrobí ročně 14 tisíc GWh, potřebovaly bychom takových větrníků skoro čtyři tisíce (3900). Jenže pak bychom spotřebovali 50krát víc oceli a 15krát víc betonu než v Temelíně. Navíc by to vyšlo na více než 300 miliard korun, takže je to po všech stránkách nevýhodné.

Když jsem chtěl ta čísla z hypotetického příkladu nějak ověřit, našel jsem údaje o reálné větrné elektrárně Pchery, kterou každý může spatřit z dálnice u Kladna. Její dva finské větrníky, každý o výkonu 3 MW, dávají do sítě 11 GWh elektřiny ročně. Roku 2008 stály dohromady 190 milionů korun. Těchto větrníků by tedy bylo potřeba méně, jen 2,5 tisíce. Na kolik by to přišlo dnes? Musíme uvážit cenový vývoj větrníků od roku 2008, kdy cena těchto zařízení klesla na méně než polovinu. Ale i kdyby klesly jen o necelou polovinu a dva takové větrníky by dnes stály 100 milionů korun, aby se to lépe počítalo, potřebujeme na větrnou produkci v rozsahu Temelína 127 miliard korun v dnešních cenách.



Avšak ty dnešní ceny musíme ještě prohnat procesem výstavby. Dostavba Dukovan nebo Temelína (to je jedno) má být hotova někdy roku 2037. Asi bychom to všechno nenahrazovali větrem, David Hanslian z Ústavu fyziky atmosféry Akademie věd ČR, který zpracovává realistické scénáře energetického využití větru, počítá s kapacitou 10 až 25 procent spotřeby elektřiny. Při roční spotřebě 70 terrawatthodin by na deset procent bylo potřeba 7 tisíc větrníků jako v Pcherách a na 25 procent asi 17,5 tisíce. Kdybychom je chtěli stavět 17 let, potřebovali bychom 100 ročně. S nasazením jako na Temelín by se to dalo zvládnout.

Rozdíl proti Temelínu by byl ten, že s větrníky by byla většina kapacity k dispozici mnohem dřív a po celou dobu by náklady výstavby klesaly. Začaly by tedy níže než u jaderných bloků, a nakonec by byly ještě nižší. Zatímco pro výstavbu jaderných elektráren je charakteristické, že ceny vzrostou nejméně na dvojnásobek a výstavba se přitom podstatně prodlouží.

Pokud jde o dnešní uvažované ceny dostavby Dukovan za nějakých 160 miliard korun, finančníci také upozorňují, že to je cena „overnight“, kdyby se to postavilo a zaplatilo zítra. To se nestane. Budou tam ještě náklady úvěrování za tu spoustu let, nemluvě o prodražování stále delší výstavby.

A pak tu jsou ještě ty energetické a materiálové náklady výstavby. Dnes je veškerá obnovitelná energie vyrobená z materiálů, které byly zpracovány elektřinou z hnědého uhlí nebo jádra. Kdybychom se však vydali cestou obnovitelných zdrojů, pochopitelně i produkce by byla postupem času stále čistější. Na konci životnosti se pak dají tubusy z větrníků a další kovové součásti snadno recyklovat, zatímco vyřazená jaderná elektrárna a vyhořelé palivo jsou extrémně nebezpečný odpad. Jeho odstranění a uložení do podzemí nebude o moc levnější než nová jaderná elektrárna, to zaplatí naši vnuci, a bude nebezpečný tak dlouho, že bude budit ze sna ještě stovky generací dalších potomků. S jakou láskou na nás asi budou vzpomínat!

Debata o ekonomické výhodnosti jednoho nebo druhého řešení proto nemůže spoléhat jen na pár náhodných výkřiků ve sněmovně, vyřčených v naději, že si je nikdo neověří.

Nyní na to znovu upozornila zajímavá občanská iniciativa, která si říká „stínová uhelná komise“. Ohlásila se první tiskovkou a okamžitě mě zaujala myšlenkou, že takové komise by se neměly zabývat jen náklady odchodu od uhlí, ale také jejich výhodami. Od zdravotních a enviromentálních až ke snižování závislosti na centrálních zdrojích, které odčerpávají peníze od spotřebitelů, zatímco decentrální zdroje, na kterých se spotřebitelé podílejí jako prosumers, peníze udržují v daném místě v oběhu.

Tato neformální skupina, složená z nezávislých vědců, odbornic, občanů a občanek z dotčených regionů, reaguje na zásadní problém, že vládní Uhelná komise je z většiny tvořena lidmi, kteří nejsou rychlému konci uhlí nakloněni. „I přes příslib, že bude komise složená především z odborníků z různých oborů, je tvořena hlavně politiky a zástupci různých silných zájmových skupin,“ vytýkají tomuto útvaru jeho stínoví kolegové.


Některé členy této stínové komise znám, je tam třeba brněnský astrofyzik a environmentalista RNDr. Jan Hollan, Ph.D., který pravidelně vystupuje na odborných setkáních ke klimatickým změnám. Ing. Milan Smrž zase často publikuje a veřejně přednáší o obnovitelných zdrojích, působil na Ústavu energetiky VŠCHT a je viceprezidentem evropské asociace EUROSOLAR. To ovšem nebyl jediný klíč, jak se tito lidé dávali dohromady. Environmentalistka Klírová pochází z Mostecka, aktivista Starec zase z oblasti u polského dolu Turów. Mohou tedy nabídnout zkušenosti lidí z postižených území, což ve vládní komisi chybí.

Stínová uhelná komise o sobě sděluje, že funguje jako neplacené neformální sdružení a v současnosti je třináctičlenná. Je však otevřená spolupráci s dalšími zájemci z nejrůznějších oborů a s rozmanitými životními zkušenostmi a expertízou. S administrativním zázemím Stínové uhelné komisi pomáhají kolektivy Limity jsme my, Fridays for Future ČR a Univerzity za klima. První revoluční čin stínové komise spočíval v tom, že si založila doménu www.uhelnakomise.cz. Ale to je v pořádku, občané skutečně mají do toho co mluvit.

Zbyněk Fiala