Svátek má: Vendelín

Politika

Velikost textu:

Lekce z historie: Ukrajina anektovala Krym už v devadesátých letech

Lekce z historie:  Ukrajina anektovala Krym už v devadesátých letech

Až s neuvěřitelnou lehkostí používají politici, diplomati a političtí komentátoři slova a slovní spojení známá z mezinárodního práva a mezinárodní politiky. Právě v souvislosti s ukrajinskou krizí a s novodobou existencí jen domněle „národního státu“ jednoduše nazývaného Ukrajinská republika.

Ilustrační foto
28.únor 2017 - 20:01

Nejčastěji takto zneužívaným pojmem je „anexe“ (z latinského ad-nectere – připojovati) v mezinárodní politice chápána jako „násilné připojení státu nebo jeho části k jinému státu“, a to i za použití vojenské síly. Jde zpravidla o jednostranné prohlášení anektujícího státu po protivníkově úplné porážce ve válce (debellaci) a vynucené mírovou smlouvou. V současné době se používá také německé „anschluss“, je-li třeba anexi dodat  negativního emocionální zabarvení. Píše v komentáři pro Prvnizpravy.cz Zdeněk Zbořil.

Typické a často vzpomínané příklady anexe, tzn. události, kdy je nějaké území inkorporováno do území jiného státu, jsou např. připojení Bosny a Hercegoviny k habsburské monarchii  (1908), Rakouska k Německu 1938, Litvy, Lotyšska, Estonska a Bessarábie k SSSR, Kuvajtu k Iráku (1990) aj. Snad abychom se na dálku nedotýkali cti některého z našich spojenců, nemluvíme o „anexi“ východního Jeruzaléma Státem Izrael (1967) nebo Havajské republiky podle Newlandsovy rezoluce Spojenými státy (1898).

Už ale v 19.století byla anexe považována za legitimní, pokud byla založena na výsledku referenda konaného v souladu s právním řádem státu, jehož území bylo anektováno. Jinak je taková anexe považována za porušení svrchovanosti daného státu  a konečně podle Charty OSN  roku 1945 je „každé použití násilí nebo hrozba násilím směřující k porušení teritoriální celistvosti“ a podle rozhodnutí států,  které tehdy Chartu podepsaly, zakázáno.

Už vystoupení amerických 13 osad ze svazku Britského impéria by bylo z tohoto hlediska zajímavé, ale mladé Spojené státy také anektovaly  španělskou západní Floridu (1810) po nepokojích vyvolaných americkými svobodnými státy v jejím blízkém sousedství. O devět let později odstoupilo Španělsko „pod nátlakem“ Spojeným státům  východní Floridu. V roce  1836 se vzbouřili osadníci proti mexické svrchovanosti v Texasu, jejich nový stát přijal ústavu podobnou ústavě USA a v roce 1845 byl Texas „inkorporován“ do USA. Jako poslední kontinentální stát USA byla podobně připojena Arizona (1912), když  podle dnešní terminologie „native Americans“ byli odsud vypuzeni..

S používáním a zneužíváním pojmu anexe souvisí také druhý pojem mezinárodního práva, dnes považovaný za „idealistický“, a to „právo národů na sebeurčení až do odtržení“. Toto „právo“, které je něčím mezi právem  pozitivním a přirozeným,  se stávalo postupně atraktivním po „jaru evropských národů“ (1848), v průběhu sjednocování dnes nezpochybnitelné Spolkové republiky Německo a také Italské republiky. Jeho užití rychlil rozpad mnohonárodních a multikulturních impérií jako byly Osmanská říše a Rakousko-Uhersko po první světové válce a ačkoli je tento princip uplatňován do současnosti, je podobně jako anexe problémem sporů o užití síly v mezinárodních vztazích.

Velkým obhájcem tohoto principu byl americký prezident Woodrow Wilson, který jej vtělil do svých 14 bodů, kterými v lednu 1918 odůvodňoval vstup Spojených států do první světové války. V nadsázce lze říci, že i kvůli němu zemřelo na 150 tis. amerických mladých mužů na evropských bojištích. Po roce 1945 se tato zásada stala součástí Charty OSN, mj. i díky úsilí Sovětského svazu a roku 1952 VS OSN uznalo, že právo na sebeurčení je základním předpokladem pro uplatnění základních lidských práv.

Jako v mnoha jiných případech užití mezinárodního práva a v otázkách mezinárodních vztahů jsou oba pojmy vystaveny nebezpečí jejich odlišného chápání a  hlubokého nedorozumění, že jenom proto, že v různých zemích a v různých jazycích jsou pojmy národ, lid, stát překládány tak jak se komu v dané době hodí. Viz např. v ruštině nacija, narod a gossudarstvo, které podobně jako jejich ekvivalenty v angličtině jsou používány podle politické užitečnosti (viz např. USA a UN). A studiem rozdílů mezi politickým, kulturním, etnickým a zemským nacionalismem se zabýváme více než dvě století.

NI: USA a Rusko se mohou dohodnout na neutralitě Ukrajiny

Na půdě OSN přispěla k této diskusi i Nikky  Haleyová, která jménem USA prohlásila 3/2 t.r.: „Naše sankce ve spojitosti s Krymem budou trvat až do doby než Rusko vrátí kontrolu nad poloostrovem Krym  Ukrajině.“ Toto stanovisko, podle českých a evropských zpravodajů ve Washingtonu, okamžitě potvrdil i Bílý dům. Zástupce Ruské federace Vitalij Čurkin protestoval, ale vzhledem k jeho úmrtí se k celé věci bez velkého zpoždění vyjádřilo také MZV Ruské federace.

Obsahem této až militantní diskuse  není nic jiného než hádání se o výklad slovního spojení „anexe Krymu“.. Neměli bychom tuto nepřímou polemiku opomenout, protože ji vedou reprezentanti zahraniční politiky dvou velmocí, které  mají  s pojmem anexe,  a jeho zrcadlovému opaku, kterým je „právo národů na sebeurčení až do odtržení“, své zkušenosti, a ty jsou různé a nikoli vždy hodné následování.

Ruští oficiální komentátoři  si všimli  že Nikky hovoří o „territory of Crimea“ a nikoli o lidu, národech nebo občanech „Autonomní Krymské republiky“ a táží se ironicky, zda má být Ukrajině „vráceno“ území poloostrova s nimi nebo bez nich. A zda  tento lid, národ nebo „graždanskoje obščestvo“ Nikky Haley považuje za Ukrajince, Rusy nebo Krymské Tatary.

Víme už snad ze střední školy, že „ukrajinská historie Krymu“ není tak dlouhá, jak si mnozí ve Spojených státech myslí. Proto se v RF ptají se, zda ti „navrácení“  budou vráceni  živí nebo mrtví. A zda si někdo v USA nemyslí, že  jako se zpívá v „národní hymně“ My, lid Spojených států... by se na Krymu mělo zpívat  My, lid Ukrajiny...

Ruští oponenti Nikky  Haleyové si narozdíl od ní myslí, že Ukrajina „anektovala Krym“ postupně od roku  1991, kdy ještě  byl autonomní součástí Ukrajinské SSR,  a to „ilegálně a prostřednictvím znásilnění mezinárodního práva“. Podle nich, ani nezávislá Ukrajina  po vystoupení ze svazku SSSR  nebyla jako dnes chápána jako  národní stát v souladu s právem „Ukrajinců“  na sebeurčení. Jaké sebeurčení, ptají se, když tehdy žilo na Krymu jen asi 26% osob, které se považovaly za Ukrajince.

Už 20.1.1991 se konalo první referendum o obnovení Krymské autonomní sovětské socialistické republiky jako subjektu SSSR podle spojeneckých smluv z roku 1921 a 1945.Ty uznávaly Krymskou autonomní SSR součástí RSFSR. Už tehdy z 81,37% hlasujících občanů Krymu 93,26% se rozhodlo ve prospěch Autonomní republiky. Toto hlasování schválil Nejvyšší sovět Ukrajinské SR (ještě za dodnes  přežívajícího komunistické tajemníka a později prezidenta Leonida Kravčuka). 24.8 1991 opět Nejvyšší sovět Ukrajiny definoval Krym jako Autonomní republiku, která měla být  součástí Ukrajiny.

Le Penová: Připojení Krymu k Rusku je legální

Ukrajina podle těch, kteří obviňují Ukrajinu z anexe Krymu, ignorovala výsledky tohoto referenda  a „anektovala“ Krym. podle výsledků Referenda  o ukrajinské nezávislosti (1991), které obyvatelé Krymu spontánně ignorovali. Podle kritiků režimu v Kyjevě bylo potřebného kvóra dosaženo protiprávně a MZV RF proto mluví o „administrativním aktu znásilnění mezinárodního práva“..

Ještě 2.8 1992 přijala Autonomní republika Krym novou ústavu (podle vzoru ruské) s preambulí začínající slovy:  „My, národ (lid) tvořený multi-etnickým obyvatelstvem Krymu a spojení od nejstarších dob společným osudem jsme svobodní a rovní ve svých právech...“ Už tehdy Kyjev začal vyvíjet tlak, aby tato  ústava byla přepsána (stalo se tak celkem dvanáctkrát) a jedním z důsledků bylo zrušení prezidentského systému v Autonomní republice Krym v roce 1995. V roce 1998 byla upravena Krymská ústava ještě jednou a adaptována na model ústavy ukrajinské, což se v RF považuje za poslední krok k anexi Krymu Ukrajinskou republikou.

Protesty obyvatel Krymu prý byly ignorovány a panuje přesvědčení, že od té doby ústřední vláda v Kyjevě systematicky a postupně se snažila omezovat  práva Autonomní republiky Krym, ačkoli se zdržovala  kritizovat mezinárodními smlouvami (z roku 1994) garantovaný kontingent armády RF  v počtu 25 tis. na Krymu. Po incidentu u města Kotsun-Ševčenkovskij, kde ti, kteří jeli autobusem do Kyjeva protestovat proti svržení řádně zvoleného prezidenta Janukovyče byli zadrženi, biti, mučeni a ponižováni, nuceni zpívat ukrajinskou národní hymnu, jak říká ruská verze popisu této události, se  pak  události i na Krymu  daly do pohybu. Pro jednu stranu tím začíná boj za „trvale udržitelnou svobodu“ a naději „západní prosperity a blahobytu“, pro druhé boj za emancipaci sociální, politickou a kulturní, kterou chápou jako uplatnění „práva na sebeurčené až do odtržení“.

(rp,prvnizpravy.cz,foto:arch.)