Svátek má: Otýlie

Zprávy

Velikost textu:

Time: 30 let po pádu Zdi je jasné, že studenou válku nikdo nevyhrál!

Time: 30 let po pádu Zdi je jasné, že studenou válku nikdo nevyhrál!

Když před třemi desítkami let padla Berlínská zeď, zdálo se, že Západ a kapitalistický systém konečně vyhrály studenou válku, píše americký historik David Kaiser v čaopisu The Time.

Ilustrační foto
24. listopadu 2019 - 11:04

Přičemž se Kaiser domnívá, že se od té doby ukázalo, že tento konflikt skončil porážkou pro obě strany - a že nová éra nepřinesla hegemonii západních zemí se Spojenými státy na čele, ale „chaos a entropii“. Jeho analýza je v naprostém rozporu s triumfálností, kterou západní mediokracie a politici hovoří jako o vítězství Západu.

Před třiceti lety padla Berlínská zeď - a západní svět začal oslavovat vítězství: administrativa amerického prezidenta George W. Bushe spěchala s oznámením, že Evropa je nyní „sjednocená a svobodná“, a někteří analytici zahraniční politiky se začali těšit na období americké hegemonie, píše americký historik David Kaiser v článku pro časopis Time. Od té doby však uplynulo třicet let - a jak odborník tvrdí, nyní se zdá, že ve studené válce „byly poraženy obě strany“.

V roce 1989 se „století silných vlád, obrovských výdajů na veřejné statky, snižování nerovnosti a politické činnosti“ skončilo, uvádí autor. „Kolaps komunismu dal Západu - a zejména jeho vůdci, USA - možnost postupovat jakýmkoli požadovaným směrem. Směr, kterým se vydal, však osvobodil silné ekonomické síly, které byly pod kontrolou od Velké hospodářské krize, a v důsledku toho byly politické struktury oslabeny,“ tvrdí.

V roce 1942, uprostřed druhé světové války, americký viceprezident Henry Wallace vyhlásil 20. století za „věk obyčejného člověka“, uvádí článek. V této válce se Spojené státy a jejich spojenci, kteří hledali „svobodu a ekonomickou stabilitu“ pro obyčejné lidi, střetli s nacisty a jejich spolupracovníky, kteří chtěli z těch samých lidí „učinit otroky“. Vojenská aliance mezi USA a SSSR v těchto letech „zastínila obrovské rozdíly mezi nimi“ tím spíše, že obě země tvrdily, že bojují „za demokracii“. Zároveň v poválečném období Moskva a Washington rychle vstoupily do konfliktu v Evropě i v Asii a pokusily se prezentovat jako „model pro zbytek světa a nadějí mas“.

Po vypuknutí studené války Sovětský svaz „uvalil komunismus na země, které okupoval“, zatímco země západní Evropy „přijaly principy amerického „nového kurzu“a začaly budovat sociální státy se silným dělnickým hnuím“, přičemž si uvědomovaly, že splnění požadavků dělnické třídy by se stalo lepší ochranou proti vzniku nových totalitních režimů, pokračuje Kaiser. Ve zbytku světa podporovaly Moskva i Washington dekolonizaci a snažily se přesvědčit nově nezávislé země k příklonu k jejich systému - a každá nově narozená republika mohla získat materiální a politickou podporu jednoduše vstupem do spojenectví s jednou nebo druhou stranou.


Poté, co se v šedesátých letech začal ve Spojených státech rozpadat politický konsenzus studené války, byla během dvou desetiletí pozornost věnována pouze nejnegativnějším aspektům tohoto konsensu - včetně antikomunismu, degeneraci mccarthysmu, nabobtnalého vojenského establishmentu, hromadění obrovského jaderného arzenálu a svržení za účasti amerických tajných služeb legálně zvolených vlád v Íránu, Guatemale, Brazílii a Chile, poukazuje Kaiser. Přičemž to jen část obrázku: ve skutečnosti politická a vojenská soutěž se Sovětským svazem mnoha způsoby ovlivnila Spojené státy velmi pozitivně, je přesvědčen autor.

„Od roku 1950 do roku 1973 přilákal branný systém do armády mnoho milionů mladých mužů, kteří se zde mohli učit základním dovednostem, získat dlouhodobé sociální výhody a pracovat s lidmi z různých regionů země a etnických skupin. Kongres, k posílení země v rámci studené války, financoval výstavbu sítě federálních dálnic, jakož i provádění zákona o národní obranné výchově," vypočítává Kaiser. „Američané měřili sílu své vlastní ekonomiky a míry jejího růstu a porovnávali je s úspěchy SSSR, jehož oficiální tempo růstu bylo významnou část 60. let vyšší než americké. Vesmírný program se všemi technologickými a politickými výhodami vyrostl z konkurence s Moskvou. A aby se to všechno zaplatilo, až do roku 1964 byly ponechány daňové sazby v platnosti s horní hranicí 90%, zavedené, aby se získaly prostředky na účast ve druhé světové válce.“ Prospěch přinesly dokonce i jaderné závody ve zbrojení, které přinejmenším jednou uvedl planetu na pokraj katastrofy: Spojené státy a SSSR uzavřely řadu dohod o nešíření jaderných zbraní a v roce 1975 se dohodly, že se nepokusí o změnu hranic v Evropě násilím, připomíná historik.

Když se ohlédneme zpět, je snadné si všimnout, že v 80. letech již začal poválečný řád oslabovat jak v USA, tak v SSSR, uvádí expertní. Zatímco ekonomika v Sovětském svazu téměř přestala růst, porodnost dramaticky klesla a celá generace lidí, kteří nevěřili v komunismus, vyrostla, ve Spojených státech se k moci dostal prezident USA, který „prohlásil, že vláda problém nevyřeší, ale je sama o sobě problém“ a zahájil proces snižování daní, zvyšování rozpočtového deficitu a rušení různých norem, píše. Nakonec však Michail Gorbačov - „první sovětský vůdce narozený po revoluci“ - ve snaze o reformu sovětského systému zahájil proces dezintegrace státu, který následně nemohl dostat pod kontrolu, ve východní Evropě se zhroutily komunistické režimy zbavené sovětské podpory a studená válka náhle skončila.

Následně západní vědci a politici několik let vedli fantazie o „konci historie“ - době, kdy by se kapitalismus a demokracie nestaly jen normou, ale jediným možným systémem, píše autor. Ukázalo se však, že demokracie „má příliš málo přívrženců v Rusku a jednotlivých státech východní Evropy“, aby tam mohla vzkvétat. Rozpad komunistického režimu v Jugoslávii se změnil na kolaps země a krvavou občanskou válku; v Rusku se v důsledku privatizace vytvořila oligarchie a poté se objevila silná vláda vedená „bývalým agentem KGB“ Vladimirem Putinem. Ve Spojených státech se zase vůdci poválečné generace „zjevně rozhodli, že po pádu komunismu mohou dělat, co chtějí“; v důsledku toho země směřovala k deregulaci, která vedla k řadě vzestupů a pádů ekonomiky, což mělo za následek krizi v roce 2008. Současně se v zahraničí americké úřady staly obětí „fantazií o demokracii na Blízkém východě“ a zapojily se do řady „katastrofických vojenských kampaní“, které pokračují dodnes. Při neexistenci sjednocujícího vlivu studené války se Amerika vrhla do „konfliktů klanů“ a mezitím státy, jako je Severní Korea, Pákistán, Turecko a Izrael, osvobozené od „překážek“, které poskoval bývalý světový řád, začaly sledovat své vlastní zájmy.

Světovou historii lze považovat za sled období „trvalé moci“ a „velké anarchie“ - a události roku 1989 znamenaly konec éry prvního typu a začátek „nové éry entropie a chaosu“, věří Kaiser. Dnes je ohroženo mnoho hodnot, které by se zdály být pevně zakořeněny v polovině 20. století, ale budoucí generace musí znovu vytvořit stabilnější světový řád, uzavírá historik.

(kou, prvnizpravy.cz, time.com, foto: arch.)