Svátek má: Antonín

Komentáře

Švejk se stává milionářem

Už dvakrát jsme se v tomto cyklu zastavili nad dílky autora vystupujícího pod pseudonymem Sigi Bigstain a majících v centru zájmu jako hlavní postavu praprapotomka Haškova Josefa Švejka.

Tehdy šlo o knihy Švejk afghánským veteránem a Švejkova manželská anabáze. Nu a do třetice se pultech objevila kniha Švejk se stává milionářem.

Už při té první jsem se dopustil obecnější úvahy o tomto druhu švejkovství a jeho významu v dějinách. Sotva bych to dnes zformuloval lépe, takže zde je repete: „Josef Švejk je nepochybně jednou z ikonických postav české kultury. Někdy bývá označován za esenci národní povahy, a bývá to míněno, jako že jsme vychytralí, snažíme se vyklouznout z každého rozhodování, nebereme nic pořádně na vážno, prostě švejkujeme. Obyčejně je takové hodnocení míněno negativně. Něco jako difamační, Václavem Havlem často používaný termín „čecháčkovství“. Tuto optiku ovšem může sdílet jen někdo, kdo Haškova Švejka doopravdy nikdy nečetl, a pokud četl, tak nepochopil. To nejpodstatnější, co v Haškově vyprávění je, totiž není osoba Švejka, nýbrž hrůza kolem něj – fízlování, válka, triumfy blbosti a zloby na každém kroku. Haškův Švejk je produktem těchto kulis a – jak jinak – snaží se to všechno přežít. Přičemž si pomáhá sdílením příběhů, metaforizujících tu či onu situaci do půvabné podoby patafyzické lidové slovesnosti.“

Nakladatel prvních dvou dílů připojil toto: „Tenhle Švejk je o současném českém chlapíkovi, který se umí navzdory postižení chovat jako chlap, ale je také o ženách, protože Švejkova pečovatelka Eržika toho o světě ví stejně tolik a se svým zaměstnavatelem si dovede poradit lépe než paní Müllerová. Je to vyprávění o nás, Češích a Češkách. Svět vnuka slavné literární postavy je zalidněn postavami smyšlenými i skutečnými, osobami s pozměněnými jmény, které možná poznáte i podle řeči. O humorné historky, hlášky, anekdoty a nekorektní mystifikace zde rozhodně nouze není. Současný Josef Švejk je celoživotní vozíčkář, ovšem nezdolný. Dovede si poradit v každé situaci. I když je člověkem pevných zásad, nerozpakuje se tvořivě nakládat s absurdními předpisy či zákony. Naši současnost tedy ironicky nejen glosuje, ale doslova spoluvytváří, a na rozdíl od svého dědečka bývá k ženám galantní.“

K tomu lze dodat snad jedno: I tento Švejk je produktem své doby a jejích paskřivostí. Zrcadlem, chtělo by se říci, kdyby z toho tolik nečouhalo klišé.

A co píše hned v úvodu sám autor? „V Praze před lety existoval Pražský literární klub, kterému se říkalo PLK. Ta zkratka se dá klidně použít i pro knížku, kterou držíte v ruce. Někomu může připomínat postmoderní literární koláž a jinému zase obyčejné plkání. Vnuk dobrého vojáka Švejka totiž ani v závěrečném dílu trilogie o dobrém vozíčkáři Švejkovi nešetří citáty, pivními úvahami, historkami, nekorektními anekdotami a invektivami, ať už se na svém invalidním vozíku, elektrické tříkolce či v hybridním taxíku pohybuje kdekoli. A jeho řeči, jednou ironické a kousavé, jindy zase empaticky laskavé, dokážou pobavit, ale také nasvítit ledacos, co by možná zůstalo raději skryto ve tmě či alespoň v polostínu. To by mohlo být i trochu nebezpečné. Jsme však oba invalidé – tedy můj hrdina i já – a tak doufám, že nám to zajistí alespoň nějakou imunitu.“

Z „milionářského příběhu“ prošpikovaného odkazy na aktuální události – od covidu po ukrajinskou krizi – jsme vybrali vstupní kapitolu. Příběh sám pak doporučujeme číst vcelku. Je to vesele neveselé, ostatně jako Švejk sám.

Východ z nouze

Nouzový východ musí mít každé divadlo, kino či koncertní sál. Dočkal se ho i první nouzový stav, vyhlášený za covidové pandemie v Čechách a na Moravě a s ním spojená karanténa seniorů, ke kterým Švejk už neoddiskutovatelně patřil. Nouzový východ z lockdownu se však otevíral jen pomalu a váhavě.

Po prvním rozvolnění o Velikonocích, kdy směli lidé poprvé po šesti týdnech opustit domovy a rozjet se na své chaty a chalupy (kam ovšem z Prahy a dalších velkých měst mnozí emigrovali už dávno), se jako druhý nouzový východ v řadě otevřely zahradní restaurace a předzahrádky kaváren, hospod a jiných českých krmelců a napajedel pod širým nebem. K té toužebně očekávané události došlo v pondělí 11. května 2020.

Švejk si toho dne zajel na pivo do předzahrádky kotvovitého minipivovaru, ale brzy ho zahnal na ústup silný vítr s deštěm. Reparát si tak dopřál až ve středu, kdy si beztak chtěl zajet na sociálku kvůli starobnímu důchodu, na který měl už dva roky nárok, ale o který zatím nepožádal, protože až do nedávna pracoval. Invalidní důchod měl sice odjakživa, ale ten byl více než bídný.

Když vyjel se svou tříkolkou z okresní správy sociálního zabezpečení na čerstvý vzduch, zamířil do dobře utajené předzahrádky kousek od náměstí. Nikoho tam neznal, ale zapadl tam jako mince do hracího automatu. Bylo dost plno, takže si musel přisednout k většímu stolu, u kterého už seděli tři štamgasti, ale jeho noví spolustolovníci ho mezi sebe přijali celkem vlídně. Zato obsluhující číšník si ho dlouho nevšímal.

Švejkův vnuk na něj tedy luskl prsty, což obsluhující personál nemá rád. Pingl se na něj nejspíš zatvářil kysele, což ovšem přes roušku nebylo vidět, možná že ho i neslyšně poslal někam do tmy, ale k jeho stolu se nakonec přece jen otráveně dovlekl.

Co to bude?“ zeptal se.

Švejk mu odpověděl rovněž otázkou: „Znáte tu píseň lidu pražskýho, ve který se zpívá, že dvacetikoruna není tak veliká, aby rozházela žižkovského Pepíka?“

Na takový blbosti já nemám čas,“ řekl číšník odmítavě. Bylo vidět, že si na nějaké přespolní prudiče nepotrpí.

Nevadí. Mě dvacka taky nerozhází, i když nejsem ze Žižkova, ale z Kotvovic. Zato jsem Pepík – a kdo je v Čechách víc? Teda aspoň vod tý doby, co většina horníků zmizela v propadlišti dějin. Takže tady máte ode mě dvacku jako zálohu na spropitný a přineste mi jedno pivo vorosený jako prvnička. A protože nemám v úmyslu zůstat jenom u jednoho, buďte tý lásky a dejte mi hned do mrazáku jeden žejdlík na to další. Takhle je budete, vždycky když dopiju, hezky měnit, abych si tím vaším pivem náhodou nevopařil jazyk. Když budu spokojenej, tak dostanete při placení ještě jednoho svatýho Václava na koni. Tak co? Platí, šéfe?“

Pingl na něj chvíli zíral, ale pak si dvacku vzal a pivo mu přinesl.

Tak na vaše zdraví, pánové!“ řekl Švejk, spokojený s tím, jak se osvědčila jeho hláška o žejdlíku v mrazáku a opařené hubě, kterou si vypůjčil od jednoho kamaráda z kotvovické mokré čtvrti, a pozvedl svůj půlllitr.

Ať slouží,“ řekl jeden z jeho nových spolustolovníků, mladě vyhlížející člověk středního věku s krátkým černým ježkem. Zbývající dva – štíhlý elegán s úplně bílými vlasy a vypasený padesátník s lesknoucí se pleší – se bez velkého nadšení připojili.

Jo, jo,“ souhlasil Švejk. „Ať nám zdraví slouží a holky po nás touží!“

To by nám ještě tak scházelo!“ ohradil se plešatý tlouštík.

Stačí, že nás uhání berňák. Já byl ženatej dvakrát a úplně mi to stačí!“

Já vás chápu,“ prohlásil Švejk. „i když mám v tomhle směru zatím jen nevelký zkušenosti. Poprvé a naposled jsem se ženil před rokem a zatím mám za sebou akorát tak svatební cestu, pár měsíců požehnanýho stavu mý lepší polovičky, předčasnej porod a něco jako laktační psychózu. Ale i mně už to pomalu¨stačí.“

Vy jste měl laktační psychózu?“ zeptal se holohlavý tlouštík uštěpačně.

Já ne, ale moje žena ano. Vlastně ji pořád ještě má.“

A jak se to u ní projevuje? To se jako nechce starat vo svý děcko?“

Vo svý děcko jo, ale vo mě ne. Respektive vo mě jen do jistý míry. O dítě pečuje vzorně, domácnost nezanedbává, dobře mi vaří, uklízí a pere, ale svý hlavní manželský povinnosti, který uznává i katolická církev, odmítá plnit.“

To jako že nechce šukat?“ ušklíbl se plešoun.

No, vono to nezní moc hezky,“ pravil Švejk, „a pan Ladislav Špaček, co bejval tiskovým mluvčím pana prezidenta Havla, by to jistě dokázal vyjádřit vybranějšími slovy, ale v podstatě jste to vystihnul dost přesně.“

To není zas až tak vzácnej jev,“ ozval se bělovlasý elegán. „Já to zažil třikrát, protože jsem byl šestkrát ženatej a svýho času jsem se chtěl vyrovnat Karlovi Vajnlichovi, tomu rozhlasovýmu režisérovi a českýmu rekordmanovi v počtu uzavřenejch sňatků, ale v tomhle jsem na něj neměl. Ten to dal dvanáctkrát. Ale zato v počtu potomků jsem ho trhnul – já mám totiž sedm dětí, dvanáct vnoučat a šest pravnoučat, kdežto on se zmoh, jestli se nepletu, jen na dvě nebo na tři děcka.“

To je teda pecka!“ řekl uznale Švejk. „Klobouk dolů!“

Nechte klidně na hlavě!“ pravil šedivák skromně. „Nechci se chlubit cizím peřím. Není vyloučený, že v tom měl prsty taky nějakej ten kamarád, kterej asi taky rád. A nejspíš nejen prsty.“

Nebudem hladit kočku proti srsti!“ souhlasil Švejk s jeho postojem. „Já mám jednoho známýho a ten je na tom podobně. Jmenuje se Jaroslav, ostatně stejně jako řada českejch velikánů naší minulosti, ale jeho první vnučka, když byla ještě malá holka, nějak nedávala oslovení děda Jarda a tak mu říkala děda Rajda. A jemu se to tak zalíbilo, že se tak začal podepisovat i na pohlednice, co posílal svejm dětem a vnoučatům z lázní. Ten si taky nebyl jistej, jestli jsou všechny jeho. Ale dneska tvrdí, že je mu to jedno, protože von taky neví, jestli náhodou nezapustil kořínek v nějaký cizí zahrádce. Tomu já říkám vyšší level životní filozofie! Teď jsme ovšem nějak zamluvili tu laktační psychózu. Říkal jste, že jste to zažil třikrát?“

Přesně. S první, druhou a čtvrtou manželkou. Dřív se tomu říkávalo, že se matce vrazilo mlíko do hlavy, a taková matka většinou začala odmítat manželský povinnosti a někdy i kojení. Ale v dnešní době, která je stejně jako ta Šejkspírova vymknutá z kloubů a šílí, matky někdy odmítají i to dítě a občas taky vlastní pohlavní orgány.“ Šedivák natáhl ke Švejkovi ruku, ale hned ji zase stáhl.

Pardon, omlouvám se, skoro jsem zapomněl, že podávání rukou se už nenosí. Chtěl jsem se vám jen představit. Filip Vrabec, jméno mé!“

Těší mě. Já jsem ňákej Josef Švejk.“

Vrabec nehnul brvou, zato tlouštík se naježil: „Nekecej, kámo, Švejk byl jenom jeden a ty to nejseš!“

Chceš se vsadit?“ přistoupil Švejk na tykání.

Vsadit? A vo co jako?“

Vo jednu rundu republiky a vo to, že se jmenuju Josef Švejk.“

Jaký republiky?“

Božkovskýho rumu z cukrový třtiny, co hřeje u srdce a nevrhá stíny.“

Ty jseš ňákej textař, nebo co? Koneckonců proč ne? Tak platí, sázím se vo jednu rundu. Ale teď mi to musíš dokázat!“

Chceš vidět mou občanku anebo radši řidičák?“

Nejradši vobojí.“

Švejk sáhl do kapsy a smířlivě pravil: „Tak tady máš mou občanku, řidičák, průkaz zet té pé lomeno pé a tady ještě kartu zdravotní pojišťovny. Abys neřek. Mně na nějakým tom dokladu nesejde.“

Ty vole, to máš bejt jako ty?“ zeptal se zaraženě hazardér, který nevěřícně zíral na Švejkův řidičák. „Dyť tady vypadáš jako Putin!“

Akorát na řidičáku a kriplkartě, protože ty jsou už deset let starý. Ale mrkni se na mou občanku a uvidíš, že jsem to celej já! Teď jsem pravda trochu víc zarostlej, protože jsem nebyl tři měsíce u holiče, takže s náhubkem a tou svou blonďatou vlnou vypadám spíš jako Donald Tramp. Ale jestli ti to udělá radost, můžeš mi říkat Tramputine. Anebo jen Josefe nebo Pepíku. Teď jde vo to, jak mám říkat já tobě?“

Otrávený tlouštík narychlo hledal něco, co by mu umožnilo vyklouznout z prohraný sázky. „No nevím,“ vrtěl hlavou, div mu neupadla. „Celý je to nějaký divný. Jen jestli ty nejseš ten ruskej agent, co měl za úkol sejmout ty tři pražský politiky, který šlápli Rusákům na kuří voko a teď musej mít badygárdy placený z našich daní.“

Možný je všechno,“ řekl Švejk a natáhl ruku pro své doklady.

Jenže i kdyby to bylo tak, jak říkáš, jistě chápeš, že se k tomu nemůžu přiznat. To bych musel bejt napřed zbavenej závazku mlčenlivosti. Ale pořád jsi mi ještě neřek svý jméno!“

Tonda Novotný,“ řekl muž a vrátil mu jeho papíry.

Ke všemu ochotný Antonín Novotný,“ rýpnul si nejmladší ze Švejkových spolustolovníků, ten s krátkým černým ježkem, který zatím mlčel jako hrob a nezanechal stop.

Nerej!“ ohradil se vztekle dotyčný. „S tím, co kdysi dávno sliboval, že v brzku bude maso, nemám nic společnýho.“

Jo, jo,“ řekl Švejk smířlivě, „tomu vy fakt podobnej nejste ani trochu. I když byste se neměl za co stydět, protože ten váš jmenovec, kterýho sesadili v osumašedesátým roce, byl velkej fešák. Nějaká dámská porota v jů es ej ho dokonce kdysi dávno zvolila za nejelegantnější hlavu státu tehdejšího světa. Jenže krása není všechno. Vona taková podoba tváře nebo shoda jména může mít někdy fatální následky. Já jsem bejvalej taxikář a jednou jsem vez totálně zhulenýho malíře, kterej byl za totality zasloužilej umělec, z kavárny Mánes do Dejvic, kde bydlel a měl ateliér, a ten se mi cestou bez mučení přiznal, že má k bejvalýmu režimu ambivalentní vztah, protože se jednou vožral v klubu výtvarnejch umělců Mánes a dostal z toho takovej průjem, že teprve když v poslední chvíli doběhnul na záchod a dosed na mísu, zjistil, že tam není hajzlpapír a že von jako na potvoru u sebe nemá ani papírovej ubrousek. Pomyšlení, že by si měl natáhnout spodky a kalhoty na zadek stejně zasranej, jako měl ten pekařskej učedník v Sélinově románu Cesta do hlubin noci, ho tak rozhodilo, že si radši vytrh pár stránek z občanky, která měla tenkrát podobu malý rudý knížky v plastovejch deskách, a hrdinsky se s nima utřel. Měl to vymyšlený tak, že si hned na druhej den zajde na příslušný oddělení Veřejný bezpečnosti, nahlásí tam krádež vobčanskýho průkazu a zažádá si vo novej. Jenže když pak z Mánesa vycházel, tak zakopnul vo práh a natáhnul se jak dlouhej, tak širokej. Ale jak už tak opilci mívaj štěstí, dohromady se mu nic nestalo, akorát že ho potkala hned dvojí smůla – zrovna se tam střídali ve službě tajný, co z kupole věže Mánesa imrvére monitorovali návštěvy a vodposlouchávali telefonní hovory Václava Havla, kterej bydlel vo kus dál, a ty si ho naneštěstí spletli s Havlovým bratrem Ivanem. Von mu byl ten můj pasažér podobnej skoro tak jako já Putinovi a navíc se jmenoval úplně stejně, Ivan Havel. Nejdřív mu chtěli pomoct na nohy, ale von je měl za nějaký chuligány, co ho chtěj vokrást, a začal volat o pomoc. Tak po něm chtěli vobčanku, a když viděli to jméno, podobu a vytrhaný stránky, okamžitě mu nasadili klepeta, strčili ho do auta, kterým tam přijeli, a ty druhý dva, co jim právě skončila služba, ho vodvezli do Bartolomějský ulice. Ale protože se furt vzpíral a mlel něco vo lidskejch právech, tak navíc chytil i pár facek. V Barťáku se to pak sice všechno vysvětlilo, estébáci se mu prej dokonce vomluvili a zas ho pustili, ale von to tak nenechal, najal si nějakýho advokáta, kterej obhajoval disidenty a díky tomu udělal po revoluci velkou kariéru, a ten jeho jménem podal žalobu. K soudu se to pochopitelně vůbec nedostalo a skončilo to něčím jako mimosoudním vyrovnáním. Za to utrpěný příkoří dostal titul zasloužilýho umělce a

bejvák s aťasem v Dejvicích, kam jsem ho vez. Samozřejmě s podmínkou, že bude držet hubu a krok, zato uši bude mít jako netopejr, a když zaslechne něco pro ně zajímavýho, tak si to nenechá pro sebe. Vono se nadarmo neříkalo, že některý umělci jsou zasloužilý a jiný by si zas zasloužili. Ale to platí i dneska. Ceny často dostávaj ty bezcenný, zato často focený, zatímco ty vopravdu cenný málokdy někdo vocení. A když to, nedej pámbu, udělá současná hlava našeho státu, tak je to ke všemu něco jako polibek smrti. Vono to vůbec všechno záleží na výhybkářích uměleckejch mafií, který posílaj ty ubohý tvůrce podle svýho tajnýho klíče na hlavní, vedlejší, nebo dokonce na slepou kolej, jako byla ta slavná v Pečkách, na který prej stojí nějaká lokomotiva dodnes.

Tomu mýmu malíři to dali po převratu sežrat. Že prej v rámci tý verbovky podepsal nejen vázací akt, ale taky Antichartu. Kritikové, co ho až do devětaosmdesátýho chválili, pochopili svůj omyl, prozřeli a poněkud vopožděně zjistili, že to byl vlastně konformní mazal. Korunu tomu nasadil člověk, kterej dostal v restituci zpátky barák, kde měl ten malíř ateliér, tím, že mu vylil perka. Naštěstí se syn toho smolaře dal včas na podnikání, vstoupil do správný strany, časem se vypracoval až na poslance a tátovi se nakonec postaral vo klidný a spokojený stáří v nějakým alzhajmr centru, kde se sice platí padesát litrů měsíčně, ale klientům tam holej brady a utíraj zadky holky, co by mohly jít z fleku do soutěže vo titul Miss mokrý tričko.“

Hezkej příběh,“ pravil šedivý Vrabec. „A poučnej. Skoro jako Havlíčkův Křest svatýho Vladimíra, akorát že s hepy endem.“

Švejk zvedl disciplinovaně ruku jako poslanec, který se hlásí do sněmovní diskuse, a objednal si další pivo plus čtyři panáky rumu Republika. Číšník byl zpátky co by dup, pánové zvedli skleničky a vypili obsah celičký – do dna, do dna, do dna! Vzápětí se Švejk obrátil k dobře živenému panu Novotnému a s laskavým úsměvem ve tváři řekl: „Antoníne, topiči elektrárenský, do pece přilož!“

Co to kecáš, chlape!“ ohradil se dotčeně pan Antonín. „Já nejsem žádnej topič a v životě jsem v kotelně nedělal. A neměljsem nic společnýho ani s těma, co tam vobčas skončili, protože si moc vyskakovali.“

To ovšem nemoh Jiří Wolker, když psal svou Baladu o očích topičových, vědět. A navíc jsem to myslel jen jako metaforu. Chtěl jsem ti tak, Toníku, nevtíravě připomenout, že bys měl vobjednat další rundu, kterou jsi se mnou prohrál, protože ty panáky, který jsme právě ekologicky zlikvidovali, jdou za mnou jako projev mý dobrý vůle. K tý mě totiž ve vážnejch životních chvílích inspiruje stejnojmenná nadace naší někdejší první dámy Olgy Havlový – ať je jí země lehká a neleká ji žádná vize její zástupkyně!“

Novotný se zatvářil kysele jako rychlokvaška, ale dál už nevzdoroval a objednal další rundu. Když si poradili i s ní, zasmál se nejmladší z přítomných, který nosil černého ježka, a obrátil se na jejího objednavatele:

Vyzera to, Tondo, že padla kosa na kamen. Tady pan Švejk robí dojem laskaveho a spravedliveho chlopa, ktery je však neoblomny. A tak to ma byť!“

Tonda se ovšem znovu ohradil: „Dvacet let jsem dělal mistra odbornýho výcviku, patnáct let mám pekárnu a za tu dobu jsem potkal tisíce lidí, ale se jménem Švejk jsem se v životě nesetkal. Jenom v tom filmu, kde ho hrál starej Hrušinskej a kterej dávaj v televizi každej rok na Vánoce nebo na Silvestra a Novej rok.“

No vidíš, Tonku, a nakonec tě potkalo take nečekane štěstí! To je fajne, ne?“ zeptal se ho muž s ježkem a pak se obrátil ke Švejkovi se slovy: „Teda jestli vám smim řikat Tramputine, můžete mi klidně řikat Trampolino. Tramp jsem byval a Olin Nosek se jmenuju. Jsem totiž tady na Kladně pouha naplava. Narodil jsem se v Ostravě, v jednom z tych baraku, ktere po hadraku kupil i s byty, co měly patřit byvalym haviřum, ten pražsky cyp Kabala, co potom zdrhnul do Švajcu, aby si tam trochu spočnul. Ale tady si ještě stihl koupit nějaky zasrany časak, o kterym si včil mysli, že mu vrati ztraceny respekt.“

Pro mě za mě, ty mi můžeš říkat, jak chceš, Trampolíno! Žijeme ve svobodný zemi. Teda aspoň to říkaj v český televizi, který jediný já věřím. Přece by mi za mý prachy nelhali! Ale buď tý lásky a tykej mi! Za totáče jsem byl na to tykání trochu alergickej, protože bejvalo povinný, ale dneska je jiná doba. Dneska se nemusí skoro nic a může se skoro všecko. Nevím, jak ty, ale já jsem šťastnej, že jsem se toho dožil. Poslední dva měsíce byly pravda tvrdý, ale teď už to tak vypadá, že se nám blejská na lepší časy. Dneska nám votevřeli zahrádky a za čtrnáct dní snad i hospody. Teda pokud nám nestoupne to reprodukční číslo. Ale já doufám, že ne. Vono to hodně záleží na občanský disciplinovanosti a zodpovědnosti. Vopravdová, trvalá svoboda se vod ní přímo vodvíjí. Stačí se podívat na Němce nebo na Švédy. Takový Němci jsou tak disciplinovaný, že nám to ty naše blbý český hlavy kolikrát ani neberou. Ale tak už to holt ve světě chodí. Kde chybí disciplína, přichází ke slovu cukr a bič! Anebo koks. Pravda, dřív lidem stačily hry a flašky. Ale to ještě nebyli na světě feťáci neboli smažky.“

Zlatý slova, pane Švejku,“ souhlasil nejstarší u stolu. „Ale my s tím nenaděláme rajcem krajcem nic. Takže navrhuju připít si na starý zlatý časy, kdy jsme ještě všichni měli svoje vlasy!“ A tak se k druhé rundě, kterou číšník právě stavěl na stůl, postavili jako chlapi – čelem a s odkrytými tvářemi, protože roušky jim visely proklatě nízko u krku.

Po dalších dvou pivech a jedné rundě rumu se rozhovor nevyhnutelně stočil na koronavirovou pandemii a Antonín Novotný, kterému už zbrunátněla nejen tvář, ale i pleš, si přestal brát servítky a zaútočil na vládu a krizový štáb jako celek a na ministryni financí zvlášť: „Zmrdi jsou to, jeden jako druhej! Ta baba na financích, co neumí ani anglicky, nás jenom voblbuje slibama nějakejch kompenzací, ale nakonec člověk dostane leda tak drek!“

S tím já nemůžu souhlasit!“ prohlásil Švejk. „Naše vláda má mou plnou důvěru! Bohužel je nás čím dál tím míň. To takovej Ludvík Vaculík napsal v osmašedesátým roce Dva tisíce slov, díky kterejm je dodnes slavnej, zatímco premiér prej prones za nouzovýho stavu během svejch tiskovek víc než dvě stě tisíc slov a pořád mu tady někdo nasazuje psí hlavu. Lidi jsou nespravedlivý. Ale já věřím, že dějiny ho jednou voceněj stejně jako Karla Čtvrtýho. Voni maj totiž hodně společnýho. Náš pan premiér není Čech, ale Slovák a Karel Čtvrtý byl Čech jen po svý matce a voba prožili mládí ve Francii, ale pro Čechy by se všichni rozkrájeli. A paní Šíbrová? Ta řídí státní finance líp než všichni její předchůdci za posledních třicet let. Ale co voni zmůžou s paličatejma Čechama, na který si stěžoval už císař Karel Buškovi z Velhartic? Rajcem krajcem nic! Takový francouzský podnikatelé, když zbankrotovali, se dřív hanbou stříleli, i když za to třeba vůbec nemohli, protože jim ztroskotala plně naložená loď v bouři! Dyť to přece všichni známe z Hraběte Monte Krista. A americký byznysmeni? Ty se po černým pátku na ňůjorský burze radši vrhali z voken mrakodrapů. Ale dneska? Každej jen natahuje ruku a žebrá vo pomoc! To bylo před lety nářků, volání po neregulovaným trhu a řevu, že je potřeba vomezit roli státu a zkrouhnout socialistický přerozdělování, jenže teď, když podnikatelům teče voda do bot,a jejich firmy jdou ke dnu, protestujou, že se vo ně stát nestará. Napřed demontovali socialismus, ale teď by ho nejradši na čas vzkřísili, aby jim pomoh udržet se nad vodou. To se jim to budoval kapitalismus za naše peníze! To se jim to riskovalo! Ale že by se někdo z nich zastřelil anebo aspoň skočil z vokna, to ani náhodou. Já bych jim dal pětadvacítky, kurcarbajty a dotace! Ať prodaj ty svoje vily, firemní paláce, soukromý tryskáče a jachty, a tak sanujou svý ztráty! A těm menším bych prostě vrátil daně, který vodvedli státu za poslední dva roky. Těm, co platili poctivě, by to stačilo, a kdo vokrádali stát na daních, ať vytlouká klínem klín. Nebo si pustí z trouby plyn.“

Ten už dneska není jedovatej,“ namítl Filip Vrabec.

Tak ať se votrávěj houbama. Teda jestli vůbec letos porostou.

Nebo tím ricinem, kterej k nám údajně přivez v kufru nějakej ruskej agent a diplomat v jedný osobě, aby s ním votrávil pražskýho primátora a dva starosty městskejch částí Prahy, co teď musej mít ty svý badygárdy. Já věřím, že až ho naše tajný služby brzy zadržej a ten jed mu zabavěj. Ale aby von ho zatím nestihnul vyměnit za vobyčejnej ricinovej volej a ten pak přece jen nepodstrčil svejm potenciálním vobětem. Po tom by se pánové jenom podělali, a to by bylo špatně, protože podělanej hrdina nevypadá dobře. To já vím vod jednoho starýho diplomata na penzi, co za války zažil slavnej pochod německejch zajatců Moskvou. Tenkrát prej Stalin osobně nařídil, aby jim před tou akcí podali projímadlo – možná že ho k tomu inspiroval doktor Gruntorád z Haškova románu vo mým dědovi – takže když na druhej den mašírovali moskevskýma ulicema bez možnosti si vodskočit, a protože na ně mířily hlavně ruskejch samopalů, museli si dělat za pochodu do bot. Ale Sověti mysleli na všechno, a tak jely hned za nima kropicí vozy, který ty sračky splachovaly do kanálů...“

To jako fakt?“ zeptal se zaraženě ostravský Trampolina.

Co já vím,“ řekl Švejk, „já u toho nebyl. Ale už starý Římani říkávali, že v lásce a válce je dovoleno všechno. A Stalin nebyl žádnej smířlivej beránek. Hitler věděl moc dobře, proč spáchal sebevraždu a nařídil, aby jeho mrtvý tělo spálili. Stalin ho chtěl živýho, aby ho moh nechat vozit po Rusku v kleci jako kdysi Kateřina Veliká Pugačova.“

Já bych tomu klidně věřil,“ řekl brunátný Tonda Novotný.

Hitler a Stalin byli jeden za vosumnáct a druhej za dvacet bez dvou!“

Já ti to, Toníku, neberu,“ řekl Švejk mírumilovně. „Ale jeden českej literát, kterej se kdysi dávno, ještě za totáče, pokusil vod sebe vodtrhnout dva svý kamarády, co se porvali v Klubu spisovatelů, dostal přes držku a navíc dobře míněnou radu, že trpaslíci se nemaj míchat do zápasu gigantů. Zamysli se nad tím, až zejtra vystřízlivíš!“

Vystřízlivět však potřeboval i on, a tak vyslal S.O.S. svému andělu strážnému. Eržika pro něj přijela autem a na druhý den jela s ním autem na Kladno pro tříkolku, kterou nechal zamčenou v hospodě, na jejíž zahrádce utratil na invalidního důchodce a živnostníka bez jakékoli podpory hříšné peníze. Ostatně, ono ani to parkovné v lokále hostince nebylo nijak levné.

Obě cesty s nimi musel absolvovat i Švejkův půlroční syn Mykolka, protože Eržika chtěla zabít dvě mouchy jednou ranou – dopravit svého manžela k tříkolce a synka do poradny. Ten se krčil ve své dětské sedačce připoutaný k zadnímu sedadlu.

Během zpáteční cesty do Kladna si vystřízlivělý Švejk už řídil auto sám, ale kdykoli se podíval do zpětného zrcátka, měl pocit, že se na něj jeho synek dívá přehnaně kritickým pohledem. Jako by říkal: „Ty, ty, ty, táto, to jsi teda přehnal!“ A jak tak zpytoval svědomí, z hloubi jeho zdecimované paměti se vynořily verše, které kdysi dávno někde četl, jenomže si za boha nemohl vzpomenout kde, kdy a kdo je napsal. Že by snad jeho dávný oblíbenec Jan Vodňanský? Nebo dokonce Jiří Žáček, kterého kdysi vezl ve své drožce? Těžko říct, ale připadalo mu, že na něj sedí jako ušité:

Pozor, padá nebíčko,

udělá ti bebíčko!

Proč by nebe padalo,

tatínku, ty kořalo!

 


Jste spokojeni s výsledky voleb do Evropského parlamentu?

Ano
transparent.gif transparent.gif
27%
Ne
transparent.gif transparent.gif
64%
Nevím
transparent.gif transparent.gif
9%