Stačilo několik vteřin a herec Oldřich Kaiser způsobil na české kulturní a politické scéně pozdvižení. „Jsem pro to, aby se zrušily televizní poplatky. Dokonce i Ukrajina je neplatí,“ prohlásil ve videu, které se začalo šířit na sociálních sítích. Žádný dlouhý politický projev, žádné dramatické obvinění, žádná výzva k likvidaci veřejnoprávních médií. Pouze stručné vyjádření osobního názoru a připomenutí skutečnosti, která se do současné vyhrocené debaty příliš nehodí. Reakce na sebe nenechaly dlouho čekat. Režisér Jan Hřebejk se do Kaisera veřejně opřel, část kulturní scény jeho postoj kritizovala a z někdejšího všeobecně oblíbeného herce se pro některé komentátory rázem stal člověk s nesprávným názorem. Pozoruhodné je především to, že Kaiser neřekl nic, co by bylo v evropských poměrech zvlášť převratné. Pouze odmítl jeden konkrétní způsob financování veřejnoprávního vysílání. V české atmosféře posledních dnů to však zjevně stačí k tomu, aby se rozhořela další kulturně-politická válka.

Sledujeme totiž zvláštní představení, v němž se z koncesionářských poplatků stal téměř posvátný symbol demokracie. Na Staroměstském náměstí demonstrovaly tisíce lidí, spolek Milion chvilek pro demokracii varuje před ohrožením nezávislosti České televize a Českého rozhlasu, část umělců vystupuje proti vládnímu návrhu a veřejným prostorem se šíří dojem, že zrušení povinných plateb domácností představuje první krok k autoritářskému režimu. Přitom se diskutuje o způsobu financování institucí, nikoliv o jejich automatickém zrušení. To je rozdíl, který se v záplavě emotivních prohlášení poněkud ztrácí. Samotná existence koncesionářského poplatku totiž není důkazem demokracie, stejně jako jeho neexistence není důkazem nesvobody. Pokud by tomu bylo jinak, museli bychom přepsat politickou mapu Evropy a začít hodnotit demokratické státy podle toho, zda jejich občanům každý měsíc odchází z účtu samostatná platba za televizi a rozhlas.


Argument, že financování ze státního rozpočtu nutně znamená politickou závislost, navíc při důsledném použití vede k poněkud absurdním závěrům. Ze státního rozpočtu jsou financovány soudy, policie, státní zastupitelství i řada dalších institucí, u nichž společnost oprávněně požaduje nezávislost, profesionalitu a dodržování zákona. Znamená snad skutečnost, že soudci dostávají platy z veřejných peněz, že mají automaticky rozhodovat podle přání ministra financí? Máme snad zavést soudcovské koncesionářské poplatky, aby byla zaručena nezávislost justice? Samozřejmě že ne. Nezávislost institucí nevzniká kouzlem určitého platebního mechanismu. Je výsledkem zákonných pravidel, kontrolních mechanismů, způsobu jmenování jejich představitelů a především skutečné ochoty politické moci tyto hranice respektovat. U veřejnoprávních médií tomu není jinak. Rozpočtové financování může přinášet riziko politického tlaku, pokud vláda může každý rok svévolně rozhodovat o přidělených prostředcích. Právě proto je namístě požadovat dlouhodobé zákonné garance, nikoliv vydávat samotnou existenci koncesionářského poplatku za jedinou myslitelnou pojistku demokracie.


A pak je tu Ukrajina. Země, která se během vlády Petra Fialy stala jedním z ústředních témat české zahraniční politiky a symbolem evropské solidarity. Právě na ni Oldřich Kaiser upozornil a jeho poznámka má své faktické opodstatnění. Ukrajina má vlastní veřejnoprávní televizi a rozhlas, které provozuje společnost Suspilne. Jejich financování upravuje zákon č. 1227-VII o veřejnoprávní televizi a rozhlasu Ukrajiny. Ten počítá především s financováním ze státního rozpočtu a stanoví dokonce zákonnou garanci jeho minimální výše. Ukrajinské domácnosti přitom nemají povinnost hradit plošné televizní a rozhlasové koncesionářské poplatky srovnatelné s českým systémem. Zákon sice připouští také některé účastnické platby za služby vysílatele, žádnou obecnou povinnost platit za vlastnictví televizoru či rádia však nezavádí. A přesto tam veřejnoprávní vysílatel existuje. Má své redakce, své zpravodajství, své zaměstnance i zákonem stanovené poslání.

Nabízí se proto otázka, která by si zasloužila odpověď od spolku Milion chvilek pro demokracii. Jestliže je financování veřejnoprávních médií ze státního rozpočtu samo o sobě tak zásadním ohrožením demokracie, jak se nyní tvrdí v české debatě, co to znamená pro Ukrajinu? Chystá se snad demonstrace proti prezidentu Vladimiru Zelenskému? Budou se před ukrajinským velvyslanectvím rozdávat papírové čepice Večerníčka a požadovat okamžité zavedení koncesionářských poplatků v Kyjevě? Samozřejmě jde o ironickou otázku. Její smysl je však zcela vážný. Pokud někdo používá určitý princip jako univerzální měřítko demokratické nezávislosti, měl by být schopen vysvětlit, proč stejný princip neuplatňuje také na jiné země. Jinak se nabízí podezření, že skutečným předmětem sporu není pouze způsob financování veřejnoprávních médií, ale především to, která politická reprezentace změnu navrhuje.


Do celé diskuse navíc vstupuje veřejné mínění, které se s obrazem všeobecného nadšení pro povinné poplatky příliš neslučuje. Podle průzkumu agentury STEM z října 2025 podporovalo 59 procent dotázaných, aby se nová vláda přednostně zaměřila na zrušení koncesionářských poplatků a financování České televize a Českého rozhlasu ze státního rozpočtu. Další průzkum agentury Kantar, na který se v roce 2026 odvolával ministr kultury Oto Klempíř, uváděl přibližně šedesátiprocentní podporu zrušení dosavadních poplatků a jejich nahrazení jiným způsobem přímého financování. Výsledky jednotlivých výzkumů je samozřejmě nutné posuzovat podle přesného znění otázek a použité metodiky. Přesto ukazují, že odmítání současného systému není žádným okrajovým názorem několika politiků. Značná část veřejnosti jednoduše nechce platit povinné televizní a rozhlasové poplatky v jejich dnešní podobě. To z těchto občanů nedělá nepřátele demokracie ani odpůrce svobodných médií.


V této souvislosti je také dobré připomenout, že ani současný systém nestojí zcela mimo politiku. Výši televizních a rozhlasových poplatků stanovuje zákon, o jehož podobě rozhodují politici. Politická reprezentace se podílí rovněž na obsazování kontrolních orgánů veřejnoprávních médií. Představa, že koncesionářské poplatky vytvářejí dokonale izolovaný prostor, do něhož politika nemá přístup, proto neodpovídá skutečnosti. Rozdíl mezi jednotlivými modely spočívá především v míře a podobě možného politického vlivu. Přímé rozpočtové financování bez dostatečných záruk může být problematické. Stejně tak ale nelze přehlížet slabiny stávajícího systému jen proto, že je označován za tradiční a osvědčený. Veřejnoprávní média mají sloužit veřejnosti, nikoliv být nedotknutelnou institucí, o jejímž financování se nesmí vést politický spor.

Oldřich Kaiser nakonec neudělal nic jiného, než že vyslovil názor, který sdílí významná část české společnosti. Přidal k němu příklad Ukrajiny, kde veřejnoprávní vysílání skutečně funguje bez plošných koncesionářských poplatků. Jeho krátké vystoupení tak nechtěně odkrylo jeden z největších problémů současné diskuse: neschopnost rozlišovat mezi obhajobou nezávislých médií a obhajobou konkrétního způsobu jejich financování. První je pro demokratickou společnost zásadní. Druhé je legitimním předmětem politického rozhodování. A jestliže dnes někdo tvrdí, že bez koncesionářských poplatků nemůže existovat svobodná veřejnoprávní televize, měl by nejprve vysvětlit, proč stejný závěr neplatí pro řadu evropských zemí, proč podobný model kdysi navrhovala samotná ODS a proč jej používá také Ukrajina. Demokracie totiž není měsíční trvalý příkaz. A její kvalita se nepozná podle toho, zda občan platí za televizi zvláštní složenkou, nebo prostřednictvím daní.