Investigativní publicista vystupující pod jménem Thomas Paukner se podruhé pustil do kauzy bývalé poradkyně ministra práce a sociálních věcí Aleše Juchelky Alexandry Semancové. Po první rekonstrukci tří dotačních projektů Prahy 8 tentokrát zaměřil pozornost přímo na peníze: za co přesně dostala společnost Siptrade zaplaceno, kdy byly její služby uhrazeny a zda mohla mít Semancová finanční prospěch z pozdějšího proplácení dotací.

Právě na této otázce staví Paukner druhou část svého rozboru. Znovu se vrací k veřejným smlouvám, údajům Ministerstva práce a sociálních věcí a dotačním registrům a tvrdí, že jejich kontrola zabere několik minut. Právě časová posloupnost smluv, plateb a působení Semancové na ministerstvu podle něj ukazuje jiný obraz případu, než jaký vytváří mediální pokrytí.

„Střet zájmů je stav, kdy má jedna strana zastupující stát soukromý prospěch z ovlivnění rozhodnutí veřejné instituce. Aleš Juchelka je obviňován z toho, že jeho poradkyně (dříve úřednice) Alexandra Semancová ovlivňovala dotační projekty, ze kterých měla těžit její soukromá firma Siptrade. To je ale úplná blbost. A níže jsou veřejné zdroje z registru smluv, MPSV a registru dotací, které mé tvrzení dokazují,“ píše Paukner.

Dvě smlouvy za 650 tisíc

Výchozím bodem jeho nové argumentace jsou dvě zakázky, které společnost Siptrade získala od městské části Praha 8 v roce 2024. Jedna byla podle Pauknera uzavřena na 250 tisíc korun, druhá na 400 tisíc korun. Dohromady tedy šlo o 650 tisíc korun za dotační poradenství související s projekty dětských skupin.

Stejnými smlouvami se Paukner zabýval už ve svém předchozím rozboru. Tehdy zdůrazňoval především jejich datum a skutečnost, že příprava dotačních žádostí probíhala už v roce 2024, zatímco veřejné zakázky a realizace projektů následovaly v roce 2025. V první části své analýzy proto odděloval vznik žádostí od pozdějšího působení Semancové uvnitř ministerstva. 

Tentokrát jde ještě dál a soustředí se na to, za jakou činnost Siptrade peníze dostala. Podle jeho výkladu smluv byla odměna spojena s administrací a přípravou dotačních žádostí. Praha 8 měla sjednané částky společnosti vyplatit už v roce 2024 a na počátku roku 2025, tedy po odevzdání kompletních žádostí. Paukner z toho vyvozuje, že pozdější proplacení samotných dotačních projektů už nemělo výši odměny Siptrade ovlivnit.

„Za proplacení dotací nebyla firma Siptrade jakkoli odpovědná. Jelikož neexistovalo finanční protiplnění, nemohla mít Alexandra Semancová ani prospěch z ovlivňování proplacení jednotlivých projektů. Mohla si maximálně zlepšit pověst tím, že dotace prošly – její firma za to ale nezískala nic,“ tvrdí.

To je zásadní posun oproti prvnímu Pauknerovu textu. Tehdy nezpochybňoval, že se Semancová po nástupu na MPSV dostala do problematického postavení. Nyní odděluje samotnou existenci potenciálního střetu zájmů od otázky, zda mohla mít prostřednictvím Siptrade finanční prospěch právě z proplacení tří sledovaných projektů Prahy 8.

Tři projekty a jejich časová osa

Jde o stejné tři projekty, které podrobně rozebíral už v první části: dětské skupiny Zenklova, Mirovická a Palmovka. Paukner znovu uvádí jejich registrační čísla CZ.31.6.0/0.0/0.0/24_150/0011057, CZ.31.6.0/0.0/0.0/24_150/0011064 a CZ.31.6.0/0.0/0.0/22_045/0010943. V prvním rozboru na jejich základě sestavil posloupnost, podle níž žádosti vznikly v roce 2024, veřejné zakázky a realizace následovaly v roce 2025 a evropské peníze se měly proplácet až zpětně po splnění příslušných podmínek a vykázání nákladů. 

U Palmovky tehdy uváděl, že z přibližně 35 milionů korun už bylo proplaceno 22 milionů, zatímco Mirovická a Zenklova v době jeho první analýzy proplaceny nebyly. Právě tato chronologie byla základem jeho tvrzení, že nelze směšovat přípravu žádostí pro Prahu 8 s pozdějším působením Semancové na MPSV.


Semancová přichází na MPSV

Dalším bodem časové osy je nástup Alexandry Semancové na Ministerstvo práce a sociálních věcí. Paukner jej klade do prosince 2025, tedy ještě do období, kdy resort vedl Marian Jurečka. Semancová nastoupila jako dotační referentka.

Už v prvním textu Paukner její tehdejší situaci označoval za „očividný střet zájmů“ a kritizoval ministerstvo za to, že ji na takovou pozici vůbec přijalo. Jeho argument tedy od počátku nestál na tvrzení, že Semancová nemohla být ve střetu zájmů. Spor vede o to, čeho se tento střet týkal, kdy vznikl a kdo o něm mohl vědět. 

V novém textu tuto hranici zpřesňuje. Podle něj byla Semancová jako referentka v potenciálním střetu zájmů kvůli své předchozí podnikatelské činnosti, nikoli však v tom smyslu, že by mohla prostřednictvím tří projektů Prahy 8 získat další odměnu pro Siptrade.

„Semancová nastupuje coby dotační referentka. Už v této pozici je v potenciálním střetu zájmů – nikoli však k dotacím z Prahy 8. Tam je její práce odvedena, proplacena a projekty běží standardním procesem,“ píše.

Podle Pauknera už byly v době jejího nástupu dotace schválené MPSV a čekaly na proplacení, respektive na vykázání nákladů jednotlivých projektů. Práce, za kterou dostala Siptrade zaplaceno, už však podle jeho rekonstrukce skončila.

Co věděl Juchelka?

V lednu si podle Pauknerovy rekonstrukce Semancovou přivedl Aleš Juchelka do svého týmu jako poradkyni. A právě zde podle publicisty začíná jedna z otázek, které jsou pro posouzení ministrovy odpovědnosti podstatnější než samotné smlouvy Prahy 8.

Věděl Juchelka při jejím příchodu o společnosti Siptrade a podnikatelských vazbách Semancové? Paukner se odvolává i na dřívější informace Seznam Zpráv a tvrdí, že podle MPSV nikoli. Semancová měla vazbu na Siptrade při nástupu zatajit a interní kontrolou ministerstva přesto projít. Pokud Juchelka o firmě nevěděl, Paukner zpochybňuje, jak měl rozpoznat problém, který předtím nezachytil samotný aparát resortu. Pokud věděl, říká Paukner jasně, že situace vypadá jinak.

„Druhá rovina je důležitější – věděl Juchelka o firmě Semancové? Jestli ano, má sakra velký problém. Jestli ne, jen těžko mohl střetu zájmů zabránit, když byla Semancová ‚papírově‘ čistá s posvěcením MPSV,“ shrnuje.

Tuto otázku tedy Paukner nepovažuje za vyřešenou. Právě odpověď na ni podle něj může rozhodnout, zda lze Juchelkovi přičítat odpovědnost za angažování Semancové navzdory jejím vazbám na Siptrade.

Zlom přichází v březnu

Za další rozhodující moment označuje březen, tedy podle jeho časové osy zhruba čtyři měsíce po příchodu Semancové na ministerstvo. Vedoucí příslušného odboru tehdy měla sepsat takzvaný referátník adresovaný ministrovi, v němž na problém upozornila.

Paukner zdůrazňuje právě čtyřměsíční odstup. Podle jeho interpretace měla odpovědná struktura ministerstva zabránit tomu, aby se Semancová do takové situace vůbec dostala. Informace se však k ministrovi podle něj dostala až několik měsíců po jejím nástupu.

„V březnu, čtyři měsíce po nástupu Semancové na MPSV, se vedoucí odboru, která měla střetu zájmů zabránit, odhodlává k sepsání takzvaného referátníku – dopisu ministrovi. V něm před Semancovou varuje Aleše Juchelku a poprvé o střetu zájmů informuje – alespoň podle dostupných zdrojů,“ popisuje Paukner.

Ve stejné době se podle něj informace dostaly také k Seznam Zprávám a kauza se přesunula do veřejného prostoru. Juchelka Semancovou nejprve bránil, přibližně o týden později ji odstavil od dotační agendy a za dalších zhruba dvacet dní s ní pracovní vztah ukončil.

Juchelka zároveň odvolal ředitelku odboru, který podle Pauknera neměl Semancové vůbec umožnit pracovat na MPSV v situaci, kdy její předchozí vazby na Siptrade byly dohledatelné ve veřejných registrech. Paukner navíc pokládá otázku, zda právě odtud neunikl referátník k Seznam Zprávám.

„Jestli totožná ředitelka přeposlala referátník Seznam Zprávám, jde o účelový útok na ministra, místo aby vlastní pochybení napravila,“ píše.

Tři roviny Juchelkovy kauzy

Právě tady Paukner svůj druhý rozbor skládá do tří rovin. První se týká tvrzeného finančního prospěchu Semancové, druhá toho, co o jejích vazbách věděl Juchelka, a třetí otázky, zda Siptrade nepřipravovala také jiné dotační projekty.


Třetí otázku považuje za vůbec nejdůležitější. Netýká se tří známých projektů Prahy 8, ale možné další činnosti Siptrade.

„Ta třetí rovina, kterou nikdo neřeší, je nejdůležitější. Zpracovávala Semancová jen (!!!) dotace Prahy 8? Nezpracovávala jiné dotace například pro soukromé subjekty, taktéž z fondů MPSV? Pokud ano, mohla by mít Semancová problém i trestně-právního ražení a úředníci pochybili o to více při jejím nástupu,“ ptá se Pauukner.

Paukner odpověď zatím nemá. Podle registru smluv takové zakázky se státními institucemi nenalezl. Současně upozorňuje, že případné smlouvy se soukromými firmami existovat mohou. Právě to podle něj zůstává jednou z oblastí, které dosud nebyly objasněny.

Jméno „svítí na všechny strany“

Paukner se následně vrací k samotnému přijetí Semancové na ministerstvo. Kritizuje MPSV za to, že její vazby na Siptrade nezachytilo, přestože podle něj byly jednoduše dohledatelné ve veřejných databázích a Semancová byla podepsána pod smlouvami společnosti.

„MPSV z nepochopitelného důvodu Semancovou neprověřilo – je pod všemi smlouvami firmy Siptrade podepsaná a její jméno v rejstřících svítí na všechny strany při prvním zadání,“ píše.

Odpovědnost za kontrolu klade na ministerstvo, jeho úředníky a příslušné vedení odboru. Současně ji připisuje samotné Semancové. Tvrdí, že při nástupu vědomě uvedla nepravdivé informace a že kontrola jejích vazeb by podle něj zabrala několik minut.

„Odpovědná je i Semancová, která vědomě lhala v přijímacích dokumentech – tyto lži bylo možné odhalit za 2 minuty, nestalo se tak,“ uvádí Paukner a poukazuje na fakt, že smlouvy leží ve veřejných registrech

Právě tady se druhá část jeho rozboru vrací k motivu, kterým Paukner svou sérii otevřel – ke kritice práce médií. Seznam Zprávám vytýká, že podle něj nepředkládají čtenářům dotační registr, smlouvy Siptrade ani chronologii projektů Prahy 8 v rozsahu, který by umožnil jednoduše porovnat, kdy vznikly žádosti, kdy byla Siptrade zaplacena, kdy byly projekty schváleny a kdy Semancová nastoupila na ministerstvo.

„Seznam Zprávy ale neuvádí zdroje – dotační registr, smlouvy Semancové a projekty Prahy 8 včetně dat, kdy byly dotčené žádosti, smlouvy a dotace realizovány či přiznány,“ kritizuje jejich práci.

V prvním rozboru Paukner postavil proti mediálnímu obrazu především časovou osu: smlouvy a žádosti v roce 2024, realizace v roce 2025, nástup Semancové na MPSV na konci roku 2025 a následné řešení vykazování nákladů a proplácení. Paukner - článek Juchelka 1.docx Nyní k ní přidává otázku peněz. Siptrade podle jeho rozboru dostala sjednaných 650 tisíc korun za práci vykonanou ještě před příchodem Semancové na ministerstvo a její odměna nebyla navázána na pozdější proplacení jednotlivých dotací.

Paukner proto odmítá tvrzení, že právě prostřednictvím pozdějšího proplacení tří projektů mohla Semancová přinést své společnosti další finanční prospěch. Za skutečně otevřené považuje jiné dvě otázky: zda Juchelka o vazbách své poradkyně věděl a zda Siptrade nepřipravovala další dotační projekty, které dosud nebyly veřejně popsány.

„Jde o ukázkový mediální hon. Skutečná kauza je přitom ve dvou dosud neobjasněných rovinách – věděl Juchelka, nebo nevěděl? A měla Semancová na starosti něco dalšího, kromě již proplacené práce pro Prahu 8?“ píše.

Svůj druhý rozbor pak uzavírá stejnou výtkou, na níž jej vystavěl: podklady jsou podle něj veřejně dostupné a jejich kontrola není složitou investigativní prací.

„Už mne tyto mediální hony bez kontextu a zdrojů štvou. Najít smlouvy a dotace je práce na maximálně 5 až 10 minut a článku to dodá relevanci. Leda, že by ty zdroje nebyly ‚pohodlné‘. To už je ale jiný příběh,“ uzavírá Thomas Paukner.