Maďarsko se jich zbavilo státoprávní oklikou přes regentství bez krále, jež zaniklo po roce 1945 nastolením republiky. Detronizaci Habsburků Rakousko i Československo státoprávně zajistily ihned po vzniku republik. V Maďarsku k tomu ovšem - pokud je známo - nedošlo, protože intronizace v závěru I. světové války se nezdařila  zejména pro odpor uherské nobility. Dva pokusy Zity Bourbonsko-Parmské a jejího manžela excísaře Karla I. skončily krachem. Jak pro nevůli regenta Horthyho Nagybányiho, tak pro odpor uherské šlechty  - a paradoxně i bolševických pokusů o republiku rad, a následnou Karolyiho vládu. 

Proto dnes vyznívají komicky pokusy - diskuse o případné intronizaci potomků Karla I. na neexistující český trůn. Celý tzv. Královský institut s českými monarchisty, oktrojuje české veřejnosti diskusi o jakési přerušené "kontinuitě" monarchie u nás, tedy o abstrakci, která nemá žádný státoprávní zaklad ani v minulosti od roku 1918, ani v současnosti. Pánové monarchisté by si měli uvědomit, že lid České republiky (žádného Česka, neužívejme onen Hitlerův termín "Tschechei" a "Resttschechei!") není obyvatelstvem, není poddanými, nýbrž občany od roku 1918 a basta.

Zakládací státoprávní listina našeho státu - Washingtonská deklarace - podepsaná TGM, Benešem a Štefánikem - vyřídila tento problém jednoznačně, a následná zákonná opatření vyloučila pokračování monarchismu ve státě, jehož základ definovala republikánsko demokratická podstata. To samé nastalo v Rakouské republice, která po II.světové válce dokonce ze státního znaku odstranila habsburské insignie meč a jablko, a nahradila je srpem a kladivem s roztrženými okovy (což nechápou naši srpokladivobijci, kteří jsou poturčenci horšími Turka).

Na margo pana presidenta, kterého sami monarchisté za presidenta neoznačují a říkají mu "pan generál", snad lze říci, že když se nezabýval státoprávními základy ústavy, na kterou přísahal, by se snad mohl poučit od našich ústavních právníků, jak se to má s koncem monarchismu u nás.

Je jasné, že monarchisté u nás nepřestanou se svými aktivitami, jako nepřestávají jinde, například v Itálii. V této souvislosti je směšné, že monarchisté ukazují na možnost "volby obyvatelstva" - když naše občanstvo, nikoli obyvatelstvo, zatím nemá možnost ani uplatnit referendum v daleko závažnějších otázkách, jako je výstup z NATO nebo z EU. Zatím není politická vůle vládnoucích činitelů. Ovšem lze úspěšně pochybovat o tom, že by se národ republiky chtěl vracet k monarchistickému režimu - snad s výjimkou některých přívrženců monarchie, kterých je statisticky mizivý počet. 

Monarchistický režim by stabilitu země nezaručil právě tak, jako i nezaručuje dosavadní presidentura. Stabilitu země zaručuje především sociální vyrovnanost - kterou monarchismus popírá! - hospodářská prosperita, nezávislá na případném avanturismu panovníka, a bezpečnostní konstanta, kterou žádná monarchie nemůže zaručit, viz osud Belgie, Dánska, Holandska a Norska za II. světové války. To, že by se z našich občanů stali po více jako sto letech opět poddaní, je nemyslitelné v rámci dosažených státoprávních a sociálních výdobytků (o něž nás ovšem Unie opět připravuje, nebo se o to intensivně snaží). Páně presidentova posedlá idea o rozpuštění republiky ve "Spojených státech evropských" pak naráží na samou podstatu jak republikanismu, tak monarchismu. Chtějí se dosavadní republiky i monarchie samy rozpustit v kotlíku spojených eurostátů? Myslím, že ani omylem - pokud nedojde k procesu unitární fašizace Evropy, a zde by byl konec jakékoli diskuse.

Páni monarchisté se snaží, seč mohou - a už celá desetiletí - aby rozbili naši republiku a na jejich troskách znovu nastolili režim, který již francouzský historik Ernest Denis nazval mršinou dějin. Je jak na našich vládách, tak  na myslících občanech, aby takovým snahám řekli "U nás ne".