Na okraji libanonského Baalbeku leží v dávném kamenolomu něco, co působí mimořádně i v době moderních jeřábů a těžké techniky. Obrovský opracovávaný vápencový blok měří přibližně 19,6 metru na délku, šest metrů na šířku a nejméně 5,5 metru na výšku. Jeho hmotnost archeologové odhadují přibližně na 1 650 tun.

Blok odkryl při výzkumu v roce 2014 libanonsko-německý archeologický tým. Jedna jeho kratší strana už byla velmi dobře vyhlazena a na dlouhé straně byly patrné přípravy k dalšímu opracování. Archeologové proto usoudili, že stavitelé skutečně počítali s tím, že kámen dokončí a přepraví v celé jeho obrovské velikosti. Nestalo se to.

Blok zůstal v lomu a jeho nedokončený příběh dnes otevírá jednu z nejzajímavějších otázek starověkého stavitelství: jak chtěli lidé před dvěma tisíci lety s takovou hmotou vůbec manipulovat?

Baalbek leží v údolí Bikáa v dnešním Libanonu a jeho historie je podstatně starší než monumentální stavby, které jej dnes proslavily. Posvátné místo navazovalo na starší místní a fénické tradice, zatímco v helénistickém období bylo město známo jako Heliopolis.


Rozměry staveb byly mimořádné. Součástí monumentálního podia Jupiterova svatostánku je slavný Trilithon, trojice gigantických vápencových bloků dlouhých přibližně 19 metrů. UNESCO uvádí, že vyvýšená platforma římského komplexu byla vytvořena z 24 monolitů a největší z nich přesahují hmotnost 800 tun.

To je důležitý rozdíl oproti bloku o odhadované hmotnosti 1 650 tun. Ten totiž nikdy přemístěn nebyl. Stále leží v kamenolomu. Archeologové při výzkumu hledali nejen odpověď na otázku, proč nebyl dokončen, ale také stopy, které by mohly ukázat, jakým způsobem chtěli stavitelé tak mimořádný monolit dopravit na staveniště.

Nedaleko se nachází další slavný blok známý jako Hajjar al-Hibla, tedy „Kámen těhotné ženy“, jehož hmotnost se odhaduje na téměř tisíc tun. Také on zůstal v lomu.

V tomto případě ale výzkum přinesl velmi zajímavé vysvětlení. V jednom rohu se ukázala horší kvalita kamene a přirozená trhlina. Archeologové se proto domnívají, že blok byl ponechán na místě, protože při přepravě hrozilo jeho rozlomení.

Je to možná méně tajemné než příběhy o ztracených civilizacích, ale o schopnostech starověkých stavitelů to vypovídá mnohem více. Nestačilo totiž umět velký kámen pouze vysekat ze skalního masivu. Stavitelé museli také posoudit jeho kvalitu a rozhodnout, zda přežije opracování a následnou přepravu.


Pro takové vysvětlení však nemáme archeologické důkazy. Monumentální podoba chrámového komplexu, kterou dnes v Baalbeku obdivujeme, vznikala především v římském období, přestože samotné posvátné místo má podstatně starší tradici. UNESCO výslovně upozorňuje na spojení řecko-římských památek se staršími pozůstatky fénické tradice.

Skutečná otázka proto není, zda Baalbek postavila neznámá civilizace. Mnohem zajímavější je, jak přesně dokázali starověcí stavitelé s tehdejšími prostředky manipulovat s kameny o hmotnosti stovek tun.

Uvažovat lze o kombinaci velkého množství pracovníků, lan, dřevěných konstrukcí, jednoduchých strojů a pečlivě upraveného terénu. Významnou výhodou byla také relativně malá vzdálenost mezi lomem a staveništěm. Přesný pracovní postup použitý při transportu největších bloků v Baalbeku však neznáme.


Rozdíl mezi nimi může dokonce ukazovat hranici možností tehdejší technologie. Možná stavitelé při práci s největším blokem zjistili, že překročili praktickou mez toho, co lze bezpečně přepravit. Mohla rozhodnout kvalita horniny, změna stavebního plánu nebo jiný technický problém. Přesnou odpověď zatím neznáme.

Proto je kámen ležící v lomu tak cenný. Není jen nedokončeným stavebním materiálem. Zachoval určitou fázi pracovního procesu, která by po dokončení a přepravě monolitu zmizela.

Baalbek tedy není důkazem neznámé ztracené technologie. Je však místem, kde dosud neznáme všechny podrobnosti technických postupů, jimiž starověcí stavitelé dokázali s gigantickými bloky manipulovat. V tom spočívá skutečné tajemství Baalbeku. Ne v tom, kdo jej postavil, ale v tom, jak daleko dokázali jeho stavitelé posunout možnosti techniky, kterou měli k dispozici.



Zdroje: 1. UNESCO World Heritage Centre – Baalbek⁠; 2. Deutsches Archäologisches Institut – výzkum Baalbeku⁠; 3. Archäologie Online – Der dickste Brocken der Antike liegt im Libanon⁠