Svět, jak byl po desetiletí nastaven, přestává podle někdejšího ministra zahraničí Lubomíra Zaorálka fungovat. Nejde o jednotlivé krize ani o přechodné napětí. Podle něj se rozpadá samotný základ, na němž stály alianční vztahy a bezpečnostní architektura po konci studené války.

„Aliance se rozpadají. V tomhle světě se už nehrají šachy, ale kulečník,“ říká Zaorálek bez obalu. Tím vystihuje situaci, v níž se vytrácí předvídatelnost i jistota reakce. Události do sebe narážejí, řetězí se a jejich důsledky se vymykají kontrole.

Klíčovým bodem jeho komentáře jsou bezpečnostní garance. Právě ty měly být základní pojistkou stability. Dnes podle něj zůstává z těchto slibů prázdná konstrukce. „Takové garance jsou v současném světě jen chimérou a nikdo už nic podobného poskytnout nemůže,“ napsal na sociální síti facebook někdejší miistr zahraničních věcí.


Zásadní kritika míří na Spojené státy. Nejde podle něj jen o politickou vůli, ale o reálné možnosti. Americká moc má limity, které se začínají projevovat naplno. Nedostatek výrobních kapacit, zbrojního průmyslu i lidí schopných tyto kapacity udržet znamená, že Spojené státy nejsou připraveny na dlouhodobý konflikt v rozsahu, jaký by odpovídal jejich dosavadní roli.

Americký prezident Donald Trump v jeho pohledu nehraje roli výjimky, ale symptomu. Nejde o jednotlivce, ale o posun celé země. Spojené státy podle něj ztrácejí schopnost být garantem bezpečnosti v podobě, na jakou byl svět zvyklý.

Důsledky tohoto vývoje jsou patrné i mimo euroatlantický prostor. Státy Perského zálivu dlouhodobě stavěly svou stabilitu na americké ochraně. Dnes se tento předpoklad otřásá. „Už nikdy nemohou počítat s tím, že jim někdo zvenčí ochrání jejich zájmy,“ zaznělo podle Zaorálka na jednání regionálních aktérů. Závěr je jednoznačný – spoléhat se musí především sami na sebe.


Státy na tuto situaci reagují. Posilují vlastní obranu a přehodnocují svou závislost na aliančních strukturách. Nejde o dramatická prohlášení, ale o konkrétní kroky, které ukazují změnu uvažování.

Zaorálek přidává ještě tvrdší rovinu. „NATO postihlo něco horšího než nedostatek vojenských kapacit – morální vyprázdnění,“ říká. Podle něj nejde jen o zbraně nebo průmysl. Jde o ochotu nést závazky a rizika, která s nimi souvisejí.

Jeho závěr neponechává prostor pro optimismus. Svět vstupuje do období, v němž se státy budou muset opřít především o vlastní sílu. Aliance nezmizí, ale jejich váha se mění. Garance slábnou a jistoty, na které bylo možné se spolehnout, se vytrácejí.

Tento pohled je tvrdý. Opírá se ale o jednoduché konstatování: pravidla, která dlouho platila, přestávají fungovat. A nová zatím nikdo nenastavil.