Profesor Petr Drulák ve svém komentáři publikovaném na facebookové stránce spolku Svatopluk otevírá spor, který dnes prostupuje celou evropskou politikou. Střet mezi Bruselem a některými státy střední Evropy už dávno není jen epizodní hádkou o jednotlivé zákony či rozhodnutí. Podle Druláka jde o hlubší konflikt o podobu Evropské unie, o hranice její moci a o právo jednotlivých států hájit vlastní zájmy.

Poslední spory kolem evropských peněz pro Ukrajinu nebo kolem dodávek ropy z ropovodu Družba podle něj znovu ukázaly, jak hluboké toto napětí je. V evropských institucích se vlády v Budapešti a Bratislavě často ocitají v roli potížistů. Maďarský premiér Viktor Orbán i slovenský premiér Robert Fico jsou v Bruselu označováni za populisty a nacionalisty, kteří komplikují společná evropská řešení. Na druhé straně právě v Maďarsku a na Slovensku sílí pocit, že Evropská unie jejich zájmy nebere vážně a nutí je k rozhodnutím, která pro ně nejsou výhodná.

Drulák připomíná, že ještě při vstupu obou zemí do Evropské unie v roce 2004 nic takového na obzoru nebylo. Tehdy podporovali vstup do Unie jak Orbán, tak Fico jako opoziční politici. Podporovala jej také drtivá většina voličů v jejich zemích. Ani dnes nikdo z nich členství v Unii nezpochybňuje. Rozdíl je podle Druláka jinde. Evropská unie se mezitím výrazně proměnila.


Dnešní Evropská unie je podle něj mnohem centralizovanější a její instituce mají výraznější politický vliv. Vztah jednotlivých států k tomuto vývoji se však liší. Některé země jsou s ním v zásadě spokojené. Především velké státy západní Evropy, například Německo nebo Francie, podle Druláka jedou s Bruselem na stejné vlně. Posilování evropských institucí jim nevadí, protože na jejich podobě a rozhodování mají samy výrazný podíl.

Jiné státy však podle něj stojí před složitější volbou. Drulák popisuje tři typické strategie, které se mezi členskými zeměmi objevují. Některé státy jsou natolik zkušené a respektované, že si dokážou v evropském prostředí vyjednat zvláštní zacházení a vyhnout se nejtvrdším dopadům společných politik. Tuto schopnost mají podle něj především staré členské země, které se v bruselském prostředí pohybují dlouhodobě a vědí, jak jeho mechanismy fungují.

Další skupina států se podle něj rozhodla především přizpůsobovat. S evropskými rozhodnutími často nesouhlasí, ale nakonec je přijímá v naději, že případné nevýhody vyváží evropské dotace a vstřícnost evropských institucí. Tento přístup je podle Druláka typický pro řadu zemí východní Evropy, které se snaží vyhnout otevřeným konfliktům.

A pak existuje třetí cesta, kterou se dnes vydaly právě vlády v Maďarsku a na Slovensku. Ty podle něj zvolily otevřený střet s Evropskou komisí i s dominantní politickou linií velkých evropských států. Výsledkem je pověst vyvrhelů evropské politiky, ale také pokus hájit vlastní zájmy jiným způsobem.

Drulák se snaží vysvětlit, proč podle něj tento odpor dává smysl. První důvod vidí v samotném postavení střední a východní Evropy uvnitř evropských struktur. Nové členské státy podle něj často nemají v Bruselu stejnou váhu jako staré západoevropské země. Potýkají se s předsudky a s představou, že jejich námitky nejsou výsledkem legitimní politické debaty, ale spíše důkazem nedostatečné evropské vyspělosti. Region je tak podle něj někdy vnímán jako problémové sousedství, jehož kritika evropských politik je interpretována spíše jako selhání než jako legitimní názor.


Třetí rovina sporů je podle Druláka velmi konkrétní a praktická. Mnohé konflikty nejsou jen ideologické, ale mají přímé ekonomické dopady. Pokud Budapešť a Bratislava blokují evropské peníze pro Ukrajinu kvůli problémům s dodávkami ropy, činí tak podle něj z prostého důvodu. Tuto ropu potřebují pro fungování své ekonomiky. Podobně uvažují i v otázce migrace, kde si podle autora spočítaly, že náklady by byly vysoké a přínosy velmi omezené.

Odpor vůči Bruselu má však svou cenu. Evropské instituce podle Druláka disponují nástroji, kterými mohou neposlušné vlády potrestat. Může jít o finanční tlak, politickou izolaci nebo zásahy do domácí politiky. Spor mezi evropskými institucemi a vládou Viktora Orbána je podle něj jedním z nejviditelnějších příkladů.

Na druhé straně však podle autora Evropská komise dokáže být velmi vstřícná vůči vládám, které s její politikou souzní. Připomíná situaci v Polsku, kde se po nástupu vlády vedené Donaldem Tuskem otevřely evropské finanční toky, které byly za předchozí vlády dlouhodobě blokovány. Podle Druláka tak Brusel vysílá jasný signál. Konformní vlády mohou očekávat podporu, zatímco ty konfliktní musí počítat s tlakem.

Drulák však zároveň tvrdí, že Evropská unie se v posledních desetiletích natolik vzdálila realitě, že náklady některých jejích rozhodnutí rostou do mimořádných rozměrů. Kompenzace, které Brusel nabízí, podle něj často nedokážou tyto dopady vyrovnat. Z tohoto pohledu se odpor vůči některým evropským politikám může stát nejen otázkou principu, ale i racionálního politického rozhodnutí.

V závěru proto zdůrazňuje, že sebevědomá politika států, jako je Maďarsko či Slovensko, nemusí nutně vést k jejich mezinárodní izolaci. Podle něj může naopak otevírat nové diplomatické a ekonomické možnosti mimo evropský rámec. Právě v této schopnosti hájit vlastní zájmy a hledat nové cesty vidí Drulák smysl středoevropského odporu, který podle něj není pouhou vzpourou, ale pokusem znovu vymezit rovnováhu mezi národní politikou a mocí evropských institucí.