Politika

Velikost textu:

Chvála cenzury a cenzor džentelman, píše Zdeněk Zbořil

V poslední době přibývá rozhodnutí soudů, které ve svých výrocích mluví o formě údajného slovního spojení postižitelného trestním právem. Ale také o myšlence, která má být sdělena a dokonce i šířena ve veřejnosti přístupném prostoru.

Zdeněk Zbořil, politolog

18.červenec 2026 - 02:20

Je to ale pro státní zastoupení obtížné žalovat, nebo pro soudy dokonce soudit a odsoudit, konkrétní slovo a jeho sémantický obsah, zejména když se hned v několika rozsudcích ukázalo, že oba tyto zmíněné instituty spravedlnosti nemají historických nebo politicko-vědních znalostí, píše Zdeněk Zbořil v komentáři pro Prvnizpravy.cz.

Jejich rozhodnutí popírají evropskou filosofickou tradici od antiky a křesťanského i renesančního středověku. A to nemluvíme ani o době politického probuzení občanské společnosti a jejích nejrůznějších projevů v posledních dvou stoletích.

Zdeněk Zbořil: Jak končí války

Nejsme proto překvapeni, že některé soudní výroky v posledních letech vyvolávají pozornost. Dokonce se stává, že občané mohou mít důvodné pochybností o tom, zda se k soudům chodí pro posouzení dané věci z hlediska spravedlnosti, nebo, jak praví současná lidová pranostika, jenom pro rozsudek. Proto je vnímáno sensitivně jakékoli nebezpečí, že přijímání nových norem, dokonce platných v celé Evropské unii, může být formou nové cenzury. Ačkoliv většina evropských zemí je zavázána Listinou základních práv a svobod, která prohlašuje, že jakákoliv cenzura je nepřípustná. Za těmito slovy ale následuje dodatek, který citujeme z článku 17 Listiny. Je totiž možné svobodu projevu a právo šířit informace omezit zákonem… (a dále). A toto významné ustanovení může být chápáno pod otazníkem.

Už neústupný stoupenec absolutismu kníže Klement Wenzel von Metternich (1773-1859) věřil, že politických systém monarchie je možné ochránit „před revolucí“ díky armádě, policii a cenzuře. Jedním z jeho v historické pamětí přežívajících vykonávajících tuto službu panovníkovi byl Josef Sedlnitzky von Choltic, hrabě, rakouský správní úředník, v letech 1817–1848 prezident dvorského policejního úřadu. Jeho kritici mezi historiky této doby tvrdí, že řídil sice policii a cenzuru „v duchu reakčního metternichovského absolutismu“, ale v duchu jakéhosi státního džentlmena habsburského typu. Jeho výkon tohoto úřadu je zajímavý tím, že definoval trestné činy ohrožující politický režim a varoval před jejich protizákonností. Zároveň ale tím dovoloval tehdejším soudům definovat řádně jejich povahu a obžalovaným bránit se před soudní stolicí..

Hned dvě politické generace radikálních demokratů na toto zákonodárství útočily, stejně jako první generace stoupenců řešení sociální otázky. Připomeňme si slova sociálně-demokratického autora, který v roce 1900 píše „…že jest nepopiratelnou pravdou, že má-li kdo na hospodářském aneb osvětovém poli lid budit a poučovat, musí míti volnost, myšlenky své pronášeti… (a) jest mu nutno svobody slova i tisku a proto bojuje-li dělnictvo sociálně-demokratické po celou již řadu let vedle liberálů a demokratů pro odstranění svěrací kazajky, která na svobodu slova i tisku jest navlečena, …bojuje tím proti osvětovým nepřátelům všeho pokroku, proti vysokému kléru a pyšné aristokracii.“

A potom dále pokračuje, jako kdyby byl naším současníkem: „….jako první odpůrce, kde se jedná s principem pokroku a osvěty o jich prosazení ve veřejném životě, tak i zde všetečná a vyškolená hierarchie, držíc se zásady, že vzdělanost jest základ každé moci i síly (která) jala se pracovati ku zničení těchto dvou symbolů svobody vší silou, nelekajíc se žádných překážek násilnosti, směle hlásajíc heslo: „účel světí prostředek“ (neboť) „…spoutání tisku censurou jest zločin proti přirozenému právu lidskému k volnému hájení pravdy a vydán jest veškerý duševní pokrok censorům na milost i nemilost.

Vědomi si nejen tohoto odkazu našich předků mohli bychom současným polovzdělaným soudcům našeho přemyšlení a jejich nevzdělaným informátorům pomoci vytvořit podle vzoru Jana Amose Komenského „Informatorium pro školy mateřské, dům a školu“, které by orientovalo nejen soudy, státní zastupitelství, školy všech stupňů, ale i všechny občany, co je trestné, co je chvályhodné. Jistě by to ocenili i naši zvolení zástupci v PČR, členové vlády a poradci z okolí pana prezidenta.

Možná by na úvod této práce stačilo doporučit, že místo pojmenování Ruské federace, které se zdá být ČR ohrožující, zatímco Rusko, nebo dokonce Russko, se zdá být pro český soudní systém přijatelné. Také Čína je lepší než Čínská lidová republika, i když ti našimi medii nemilovaní Číňané nežijí jenom v ČLR, ale tvoří menšiny v mnoha asijských zemích. Faktum, že jedna z nich je dlouholetou menšinou ve Spojených státech, by pak mohlo být „utajovanou skutečností“. A to nemluvíme ani o Korejské republice nebo Korejské lidově-demokratické republice, která by mohla infikovat u nás tak oblíbené pojmenování Severní a Jižní Korea.

Složitější je to s ukrajinizací a rusifikací významných osobností, které dělají potíže českým ideologickým puristům. Možná to byl jen mediální šum, ale veřejnost se dozvěděla, že pověstný kulturtrégl Jiří Pospíšil, jehož rejstřík očisty dočista je obdivuhodný, si obstaral dobrozdání z ukrajinského velvyslanectví, zda je možné povolit nebo zakázat koncert operní divě Anně Netrebko v Praze. Ještě horší to ale bude se sportovci s ruskými jmény, ale s neruským státním občanstvím jako je tenisová hvězda Zverev. Ti by měli v ČR prokazovat národní, etnický a možná i rasový původ, případně na veřejnosti dávat najevo, odkud do Prahy přicházejí. A protože, jak už dlouho tvrdí ex-premiér Petr Fiala, jsme ve válce, pak by mělo být jasno, zda je tento tenista zavrženíhodný nepřítel nebo naopak obdivovaný Němec, který byl odněkud odsunut, vyhnán, nebo se v SRN jen narodil. Naopak Afroameričané to mají lepší, i když jsou Latino, zdají se být přijatelnější, alespoň pro některé mediální autority.

Zatím se jedná pouze o okrajové maličkosti, ale jak víme od svých ukrajinských spoluobčanů, ale i od našich mediálních neposedů, nejen každé jméno, ale někdy i každé slovo může způsobit neštěstí. Snad by tomu měli věnovat větší pozornost i ti, kteří vystupují na TV obrazovkách. Jsou nejzranitelnější. Už se jim dnes může stát, že nejen nepřežijí zlé nebo plevelné slovo, ale už i gesta, dikce a nešťastně zvolený přízvuk a tón mohou být důvodem jejich ostrakizace ze společnosti povolených. A modleme se, aby kvůli tomu nebyli posuzováni českými soudy, které se zdají stále dodržovat svou nejen právní ale i personální kontinuity s některými nešťastnými projevy minulých zavržených režimů. Nejen jednoho, ale jak víme z poznámek o cenzuře i o mnohých jen jinak pojmenovaných.

(rp,prvnizpravy.cz,foto:arch.)