České školství prochází jednou reformou za druhou. Politici pravidelně diskutují o maturitách, přijímacích zkouškách, digitálních kompetencích nebo nových osnovách. Přesto se o jednom z největších problémů vzdělávacího systému mluví překvapivě málo. Mladí lidé tráví ve škole tisíce hodin, ale často odcházejí bez základní dovednosti, která rozhoduje o jejich budoucím úspěchu. Nikdo je systematicky nenaučil učit se.

Školní psycholog Martin Ptáček v podcastu projektu Aktivní škola v Jihomoravském kraji poznamenal, že „nikdo nás vlastně nenaučil se učit“. Na první pohled jde o jednoduchou větu. Ve skutečnosti však představuje poměrně tvrdou kritiku současného vzdělávacího modelu.

Školy totiž dlouhodobě předávají informace, ale mnohem méně se věnují tomu, jak s informacemi pracovat. Žáci se učí vzorce, data, poučky a definice. Jenže jen málokdo je vede k tomu, jak si organizovat čas, jak si budovat návyky, jak pracovat s pozorností nebo jak překonávat vlastní nechuť k dlouhodobé práci.

Právě zde se ukazuje paradox moderního vzdělávání. Ve světě, kde se informace mění rychleji než kdykoli v minulosti, školy stále často fungují podle modelu vytvořeného pro průmyslovou éru devatenáctého století.

Škola připravuje na testy, ne na život

Politici rádi hovoří o vzdělanostní ekonomice a společnosti založené na znalostech. Realita ve školách však bývá často jiná. Místo rozvoje samostatnosti se velká část systému soustředí na známky, testování a plnění osnov. Žáci se učí uspět v konkrétní zkoušce, nikoliv zvládat dlouhodobý proces osvojování nových dovedností.


Podobný problém se přitom ve sportu objevuje mnohem méně. Sportovci totiž velmi rychle pochopí jednoduchou pravdu. Talent může otevřít dveře, ale bez disciplíny a pravidelnosti úspěch nepřijde.

Nikdo nevyhraje mistrovství republiky díky jednorázovému výkonu. Nikdo nezaběhne maraton po týdnu tréninku. Nikdo nepostaví špičkovou fyzickou kondici bez stovek hodin systematické práce. Ve sportu je tento princip samozřejmostí. Ve školství se o něm paradoxně mluví mnohem méně, přestože jde o stejný mechanismus.

Digitální svět odhaluje slabiny vzdělávací politiky

Situaci navíc komplikuje prostředí, ve kterém dnešní mladá generace vyrůstá. Sociální sítě, krátká videa a digitální platformy jsou postaveny na okamžité odměně. Pozornost se stává obchodovanou komoditou a technologické firmy investují miliardy do toho, aby si uživatele udržely co nejdéle. Proti tomu stojí škola, která stále očekává soustředění, trpělivost a schopnost odložit odměnu na později.

Mnozí politici přitom rádi hovoří o digitální transformaci vzdělávání, ale mnohem méně se diskutuje o tom, jak děti naučit zvládat vlastní pozornost v digitálním prostředí. Právě zde se totiž rozhoduje o tom, zda budou schopny studovat, pracovat a rozvíjet se i v dospělosti.

Některé země si tento problém začínají uvědomovat. Vzdělávací systémy ve Finsku, Kanadě nebo na Novém Zélandu věnují stále větší pozornost psychické odolnosti, organizaci času, práci se stresem a studijním strategiím.


A právě zde se nabízí nepříjemná otázka pro ministerstvo školství i politickou reprezentaci. Jak je možné, že v době umělé inteligence, automatizace a rychlých technologických změn stále nepatří schopnost učit se mezi hlavní cíle vzdělávacího systému?

Možná proto dnes stále častěji slyšíme od studentů, rodičů i zaměstnavatelů stejnou výtku. Školy předávají informace, ale příliš málo připravují na skutečný život. A právě to může být jeden z největších dluhů české vzdělávací politiky.



Zdroj: 1. Aktivní škola v JMK – Martin Ptáček: Pohyb jako prevence; 2. OECD – Future of Education and Skills; 3. WHO – Physical Activity Fact Sheet; 4. UNESCO – Reimagining our futures together