Lékař a poslanec hnutí ANO Jiří Mašek se pustil do bývalé vládní koalice kvůli penězům vynakládaným na státní komunikaci, reklamu a mediální kampaně. Vychází přitom z údajů, které v posledních dnech zveřejňoval premiér Andrej Babiš, pozornost ale obrací hlavně ke konečným příjemcům těchto peněz. Nezajímá ho pouze to, kolik veřejných prostředků získaly reklamní a komunikační agentury. Chce vědět, jaké částky prostřednictvím kampaní nakonec směřovaly ke konkrétním televizím, rádiím, novinám a zpravodajským webům.

„Pánové z exvládní koalice, Fialo, Rakušane – co se to tady sakra dělo?“ obrátil se Mašek na bývalého premiéra Petra Fialu a někdejšího ministra vnitra Víta Rakušana. „Dnes vylézají informace o stamilionech utracených za státní komunikaci a mediální kampaně. Nezajímá mě jen to, kolik dostaly reklamní agentury. Zajímá mě hlavně, kde ty peníze nakonec skončily,“ napsal na Facebooku. Vzápětí položil otázku, která je těžištěm celého jeho příspěvku. „Které televize, rádia, noviny a zpravodajské weby dostávaly veřejné peníze – a kolik?“ ptá se poslanec.

Mašek se odvolává na čísla, která zveřejnil Andrej Babiš při kritice strategické komunikace a komunikačních aktivit předchozí vlády. „Podle Andreje Babiše měl STRATKOM a související aktivity za Fialovy vlády stát kolem 157 milionů korun, přičemž 132 milionů mělo jít na kampaně. Zároveň premiér Babiš mluví o více než 5,28 miliardy korun, které měly protéct přes několik agentur,“ shrnul Mašek.


Mašek sám připouští, že problém, který popisuje, nezačal až s kabinetem Petra Fialy. „Určitě to jde i za předchozími vládami, ale za té vaší jsou to nejvyšší částky,“ napsal. O to více podle něj veřejnost potřebuje vědět, kudy peníze skutečně prošly. „Pokud stát pod vaším vedením posílal miliony do mediálních kampaní, veřejnost má snad právo vědět, ke kterým médiím ty peníze nakonec doputovaly. Nejen název agentury někde ve smlouvě, ale konečného příjemce a konkrétní částku. Nebo snad ne?“ pokračoval Mašek.

Babiš při svých vystoupeních uváděl také konkrétní příklady kampaní a jejich nákladů. Zmínil například kampaň Deštník proti drahotě za 23,8 milionu korun a projekt Česko informuje za 34,3 milionu korun včetně DPH. Maškova otázka ale míří o krok dál. Chce vědět, jaká část těchto peněz připadla agenturám za jejich služby a jaká část byla následně použita na nákup reklamního prostoru či dalších mediálních služeb u konkrétních médií.


Současně však výslovně odmítá udělat z této otázky závěr, že předchozí vláda média prostřednictvím veřejných peněz kupovala. „Neříkám, že si vláda média kupovala. To bez důkazů tvrdit nejde,“ zdůraznil. Hned poté ale dodává, že bez konkrétních dat podle něj nelze s jistotou vyloučit ekonomický vliv takového objemu veřejných peněz. „Ale dokud neznáme konkrétní čísla, těžko může někdo přesvědčivě tvrdit, že takový balík veřejných peněz nemohl vytvářet určitý ekonomický vztah nebo závislost,“ pokračoval.

Mašek svůj požadavek srovnává s transparentností politické reklamy. U volebních kampaní je podle něj samozřejmé, že má být dohledatelné, kdo reklamu financuje a kdo za ní stojí. Podobnou průhlednost by proto chtěl i u peněz, které stát či jiné veřejné instituce vynakládají na reklamu a mediální kampaně. „Ve volební kampani požadujeme transparentnost. Je třeba vědět, kdo politickou reklamu platí a kdo za ní stojí. Tak proč nepožadujeme stejnou průhlednost u médií, která přijímají veřejné peníze?“ ptá se Mašek.


U větších státních kampaní by podle něj mohlo být dohledání peněz ještě jednodušší. „U větších státních kampaní klidně QR kód vedoucí přímo na rozpis konečných příjemců. Žádné obviňování, žádná cenzura a žádné politické kecy. Jen několik čísel a transparentnost,“ navrhl Mašek. Současně zdůraznil, že takové pravidlo nemá být namířeno pouze proti bývalé Fialově vládě. „A stejné pravidlo by samozřejmě mělo platit pro všechny, i každou další vládu,“ dodal.

Jeho návrh by se podle formulace příspěvku netýkal jen ministerstev a centrální vlády. Mašek výslovně zmiňuje také kraje, obce a státní firmy. Veřejnost by tak podle jeho představy nemusela složitě dohledávat jednotlivé smlouvy, reklamní agentury a následné subdodavatele. U větších kampaní by měla mít možnost zjistit konečné příjemce veřejných peněz přímo a v jednom přehledu.

Podstatou Maškova argumentu je požadavek znát celý tok veřejných prostředků. Samotná informace, že zakázku získala konkrétní reklamní nebo mediální agentura, mu nestačí. Chce znát televize, rádia, noviny a zpravodajské weby, které peníze nakonec obdržely, i konkrétní částky. Teprve taková data by podle něj umožnila veřejnosti posoudit skutečný rozsah finančních vztahů mezi veřejnými institucemi a médii, aniž by bylo nutné předem někoho obviňovat z politického ovlivňování nebo kupování přízně.

Svůj příspěvek proto Mašek zakončuje otázkou, na kterou sám bez konkrétních dat odmítá dát jednoznačnou odpověď. „Vystává tak jedna zatraceně nepříjemná otázka: Byla to dosud opravdu jen obyčejná státní inzerce, nebo si stát za peníze daňových poplatníků vytvářel u části médií až příliš velký ekonomický a přátelský vztah? Nevím,“ uzavřel Jiří Mašek.