Profesor a bývalý diplomat Petr Drulák zveřejnil na facebookovém profilu Spolku Svatopluk obsáhlý komentář k čerstvému rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie, které se týká výkladu sankcí vůči ruskému médiu RT Germany. Na konkrétním případu tří německých blogerů polemizuje s tím, kam se podle něj posouvá výklad evropského práva v oblasti svobody projevu a šíření informací.

Drulák svůj text otevírá ironickým popisem případu, který se dostal až před lucemburský soud. Připomíná, že sárský zemský soud v Saarbrückenu řeší kauzu trojice blogerů obviněných poté, co na svém webu Live-Ticker v roce 2023 čtyřikrát zveřejnili video z kanálu RT Germany.

„Na lucemburský soud se obrátil s předběžnou otázkou sárský zemský soud v Saarbrückenu, který má na stole kauzu tří mimořádně nebezpečných blogerů obviněných ze zločinného spolčení. Čeho se dopustili? V roce 2023 na svém blogu Live-Ticker zpřístupnili video pocházející z kanálu RT Germany. Ne jednou, ne dvakrát, ani třikrát, ale dokonce čtyřikrát,“ napsal Petr Drulák.

Připomíná, že zákaz vysílání Russia Today a jejích odnoží přijala Evropská unie krátce po ruské invazi na Ukrajinu. Podle něj nynější rozhodnutí Soudního dvora EU potvrzuje široký výklad těchto sankcí a vztahuje zákaz i na další formy šíření obsahu pocházejícího ze sankcionovaných médií.


Tvrdí, že právní úprava podle jeho výkladu nerozlišuje mezi pravdivými a nepravdivými informacemi ani mezi jejich společenskou závažností. Rozhodující je podle něj samotný původ zveřejněného obsahu.

„Zákony, podle nichž jsou blogeři souzeni, nerozlišují mezi informacemi pravdivými a nepravdivými, ani mezi bezpečnými a nebezpečnými. Srozumitelně a transparentně trestají šíření jakékoliv informace pocházející ze zakázaného zdroje, ať už pojednává o plochozemi, mírumilovnosti Ruska, korupci Zelenského režimu či o výhledu počasí na příští týden,“ argumentuje.

Právě tento princip označuje za nejproblematičtější část celé věci. Podle něj může stejnému právnímu režimu podléhat jakýkoliv obsah převzatý ze sankcionovaného média bez ohledu na to, zda je pravdivý, nepravdivý nebo zcela bezvýznamný.

Samostatnou část komentáře věnuje právní konstrukci celé kauzy. Připomíná, že blogeři nejsou stíháni za trestný čin proti svobodě projevu, ale podle německého zákona o zahraničním obchodu. Přestože obsah sdíleli bezplatně, vyzývali čtenáře k dobrovolným příspěvkům. Právě to podle něj vedlo státní zastupitelství k závěru, že poskytovali službu ve smyslu evropských sankčních pravidel, což následně potvrdil také Soudní dvůr Evropské unie.

„Nejde o omezování svobody projevu, jak by snad mohla tvrdit ruská propaganda, nýbrž o hospodářský delikt. Blogeři poskytovali zakázanou službu. Činili tak sice bezplatně, ale sledující vyzývali k dobrovolným příspěvkům. Tím se výkladem sárského státního zástupce i lucemburského soudu stali webovými provozovateli, kteří nesou stejnou trestněprávní odpovědnost jako například firma, která bude do Ruska vyvážet zakázané zboží. Jde prostě o nedovolené podnikání, s nímž si evropský právní stát umí poradit,“ píše Drulák.


„Tím, že se celá věc přenesla na evropskou úroveň, došlo ke stabilizaci výkladu práva směrem, jenž posiluje naši ochranu před ruským vměšováním. Rozhodnutím lucemburského soudu je Evropa opět o něco bezpečnější,“ píše s ironií.

Komentář uzavírá stejně ironickým dovětkem. Přiznává, že nemůže s jistotou potvrdit, zda se některá informace použitá v jeho textu náhodou neobjevila také na některé z větví Russia Today, protože zakázané zdroje sám nesleduje.

„Nemohu to však s čistým svědomím udělat. Jelikož dbám evropské ochrany a tyto zdroje nesleduji, nemohu s jistotou říci, že nic uvedeného v tomto komentáři se rovněž nevyskytuje na zakázané straně. Pokud by snad evropští zpravodajci a diplomaté, kteří tyto zdroje monitorují, shledali jakékoliv překryvy tohoto článku se zakázanými informacemi, prosím o shovívavé posouzení a příslušná místa ujišťuji svojí bezmeznou loajalitou,“ uzavírá Petr Drulák.