Svátek má: Romana

Politika

Velikost textu:

Zaorálek kritizuje Letnou. Varuje před „zpěvem nenávisti“

Zaorálek kritizuje Letnou. Varuje před „zpěvem nenávisti“

Někdejší ministr zahraničí Lubomír Zaorálek ostře hodnotí demonstraci na Letné. Kritizuje zacházení s politickými odpůrci, odkazy na listopad 1989 i roli České televize.

Lubomír Zaorálek
18.listopad 2026 - 06:03

Nedělní demonstrace na pražské Letné vyvolala ostrou reakci někdejšího ministra zahraničních věcí Lubomíra Zaorálka, který se v rozsáhlém komentáři věnuje vystoupením řečníků, odkazu listopadu 1989 i úloze České televize. Jeho text nazvaný „Zpěv nenávisti na Letné“ začíná reakcí na výzvu herce Ivana Trojana adresovanou některým představitelům současné vlády.

„V neděli na Letné jsme dostali jednoduchý návod, jak zlepšit poměry v České republice. Oto Klempíř, ministr obrany Zůna a další mají nasednout do Turkova auta a odjet do Ruska za Putinem. ‚Odjeďte!‘ křičel Ivan Trojan mocným hlasem, uleví se tím kultuře i veřejnosti. My ostatní pak budeme šťastni a něco si zazpíváme. To by bylo pěkné. Záporné postavy jako v divadle opustí scénu, ostatní se vezmou za ruce a přijde píseň. Reálná společnost a politika mají ale proti divadlu jednu nepříjemnou vlastnost – nikoho nelze poslat ze scény. A po závěrečné písni nikdo nikam nezmizí,“ napsal na sociálních sítích Zaorálek.

„Máme v této zemi zvláštní zvyk přehrávat běžné politické spory jako další reprízu listopadu 1989. V neděli se tohle představení zase rozběhlo. Mění se obsazení, ale role zůstávají. Někdo představuje starou normalizační moc, která nás vede před listopad, někdo na jevišti řekne (Tomáš Halík), že národ se probudil, a někdo přijde oznámit, že tentokrát už pravda opravdu zvítězí. Ta neměnnost je zřejmě uklidňující. Předem je jasné, komu zatleskat,“ pokračoval někdejší ministr.

„Americký komentátor Dennis Prager před lety napsal: ‚Nikdo neumí nenávidět jako liberál.‘ Ale nemusíme do Ameriky. My máme vlastní český ‚zpěv nenávisti‘. Ti, kdo dnes demonstrují, se cítí být dědici a pokračovateli listopadu 1989 a znovu stojí proti totalitě, která ohrožuje naši svobodu. Rok 1989 se stává univerzálním obrazem, kterým interpretujeme současný politický konflikt. Vlastně nejde o problém televizních poplatků. Letná přece volala, že celá tato vláda a Babiš musí padnout stejně jako Husák a Jakeš,“ pokračoval.

V další části se někdejší ministr obrací k odkazu Charty 77 a k tomu, jak se její někdejší představitelé vyjadřují k dnešním politickým sporům. Zastavuje se u vystoupení Věry Roubalové-Kostlánové a jejího výroku adresovaného současné vládě. Právě zde otevírá otázku, zda může být svoboda přiznávána jen těm, s jejichž názory souhlasíme, nebo zda musí platit pro všechny bez rozdílu.


„Jasně to řekla za družstvo žen Charty 77 Věra Roubalová-Kostlánová, když vládě zla vzkázala: ‚Darebákům a lumpům svobodu nedáme.‘ Chudák Jan Patočka. Patočka přece nikdy neříkal, že lidská práva patří pouze těm, jejichž názory schvalujeme. Lidská práva jsou univerzální právě proto, že platí i pro lidi, které nemáme rádi. Kdysi Charta 77 žádala svobodu pro všechny. Po padesáti letech její představitelé udělali pozoruhodný pokrok: už víme, komu je nepřiznat. Dnes v této zemi už neplatí Václav Havel, ale spíš plukovník Otakar Foltýn, který hlásal, že tu máme ‚tak 4 procenta sviní, které by se měly někam internovat‘. Český zpěv nenávisti prostě sílí,“ uvedl Zaorálek.

Odkaz na univerzálnost lidských práv jej přivádí k širší úvaze o podobě současného politického střetu. Všímá si prostředí, v němž se nesouhlas s protivníkem postupně mění v přesvědčení o jeho morální méněcennosti. Zatímco běžná demokratická politika předpokládá střet různých zájmů a postojů, rozdělení společnosti na dobré a zlé podle Zaorálka takový prostor zužuje. Politický protivník pak přestává být partnerem ve sporu a stává se někým, vůči komu lze ospravedlnit i chování, které by jinak bylo považováno za nepřijatelné.

„Když bojujete proti darebákům a lumpům, tak už přece nejde o detaily nějakého politického sporu, ale o boj dobra se zlem. A účastníci takovéto demonstrace mají na své straně celý sbor andělů na nebesích a nádherný pocit, že jsou morálně vyvolení a že si mohou dovolit víc. Možná mohou i hrubě křičet zlostí, protože stojí přece na správné straně. ‚A ty zlé, ať vezme čert.‘ Pohrdání politickým protivníkem už není slabostí, kterou bychom měli krotit. Stává se dokladem mé pevnosti. Čím více se nechám na pódiu unést, tím více prokazuji svou oddanost demokracii. Nestane se nakonec z nenávisti oceňovaná ctnost? My přece bráníme hodnoty a demokracie se musí bránit. Jen není jasné, jestli ta bojující demokracie ještě chrání společná pravidla, nebo už jde jen o ten náš vlastní bojující tábor,“ napsal.

Otázku společných demokratických pravidel Zaorálek vztahuje také na Českou televizi. Její nezávislost a financování patřily k důvodům svolání demonstrace. Někdejší ministr se proto zabývá tím, jakou roli má veřejnoprávní médium sehrávat ve chvíli, kdy se samo ocitne uprostřed politického konfliktu.


„Od České televize nečekám, že musí být lhostejná k vlastní nezávislosti. Očekávala bych ale, že ve chvíli, kdy jde o ni samotnou, bude mimořádně opatrná. Protože i nad její údajnou nezávislostí může viset otazník. Je to velká instituce s určitou hierarchií – elitou, která ji řídí a má vazby na určité politiky. Také se vyznačuje neprůhlednými začerněnými smlouvami, které NKÚ nemůže kontrolovat. Některých redaktorů se zbavuje, některých ne. Nyní ale Česká televize prohlásila, že už není pozorovatelem, ale stává se hybatelem. Obávám se ale, že jako aktér politického boje degeneruje a ztrácí svou základní schopnost s maximální objektivitou otevírat prostor veřejné pluralitní debatě,“ uvedl.

Výhrady k fungování České televize Zaorálek rozšiřuje také na její zpravodajství v období před demonstrací. Všímá si prostoru, který věnovala akcím svolaným na svou podporu, a klade otázku, nakolik dokáže veřejnoprávní médium zachovat odstup od sporu, jehož je samo účastníkem. Kritiku pak ilustruje konkrétním příkladem z nedělního televizního vysílání.

„My máme dnes televizi, která si sama několik dní dělá reklamu na akce, které jsou svolávány na její podporu. Velká část jejího zpravodajství je zapřažena do boje o sebe sama. Nedělní večerní Události a komentáře týdne na ČT24 nabídly v tomto směru zvláštní podívanou. Moderátor Petr Obrovský se k pozvanému hostovi Martinu C. Putnovi choval tak arogantně, že ten se po čase dokonce omluvil divákům a ze studia odešel. V té scéně bylo něco výmluvného. Po odpoledni, kdy se na Letné celou dobu zvláštním způsobem kombinovaly výroky plné nenávisti se slavnostními výzvami k veřejné debatě, se v televizi žádnou smysluplnou diskusi vést nedařilo,“ napsal Zaorálek.

Z televizního střetu vyvozuje někdejší ministr obecnější otázku zastupování veřejnosti. Připomíná, že žádná politická skupina, vláda ani její odpůrci nemohou trvale vystupovat jako jediní oprávnění mluvčí celé společnosti. V této souvislosti se obrací k francouzskému filozofovi Claudu Lefortovi, který demokracii spojoval s představou moci, již si nikdo nemůže natrvalo přivlastnit. Zaorálek tak uznává právo demonstrantů upozorňovat na rizika i požadovat politickou změnu, odmítá však představu, že by účast na protestu sama o sobě dávala některému táboru výlučné právo určovat hranice demokracie.


„Na závěr moderátor hostům poděkoval, že aspoň neodešli. Na médium veřejné služby je to trochu málo. Ukazuje to ale, do jak schizofrenní situace se Česká televize dostala. Problém je, že v demokracii nemá nikdo právo mluvit za všechny občany. Byl to Claude Lefort, který popsal demokracii jako politický řád, v němž zůstává místo moci symbolicky prázdné a neobsazené. Nikdo je nemůže trvale obsadit. Nikdo nemůže ztělesňovat lid jako celek. Demokracie není vlastnictvím vlády, ale není ani vlastnictvím jejích odpůrců, byť by se jich na Letné sešlo několik set tisíc. Ti mohou upozornit na vážná rizika, mohou požadovat změnu vlády – obojí patří ke svobodné společnosti. Nemohou ale tvrdit, že představují demokracii a že ti, co myslí jinak, stojí mimo ni,“ pokračoval.

Svou úvahu uzavírá návratem k listopadu 1989 a k dílu Václava Havla. Smysl tehdejší změny spatřuje v odstranění výlučného nároku jedné politické síly na pravdu, nikoli v jeho přenesení na jinou skupinu. Havlova zelináře, známou postavu z eseje Moc bezmocných, pak využívá jako ironický obraz člověka, který se přizpůsobuje převládající ideologii a veřejně vystavuje její symboly. Naznačuje tím, že konformismus může získávat nové podoby i ve společnosti, která se sama hlásí k odkazu sametové revoluce.

„Smyslem listopadu před 37 lety nebylo nahradit jeden monopol na pravdu jiným. Smyslem bylo otevřít prostor, v němž by už žádný takový monopol nemohl existovat. Možná by se Václav Havel nad novou kariérou svého zelináře pobavil. Koho by napadlo, že jeho zelinář – konformista ve vylepování ideologických plakátů – se bude v naší polistopadové éře znovu někomu hodit a stane se hrdinou občanské společnosti – dostane v ní nové úkoly a nové plakáty,“ uzavřel Lubomír Zaorálek.

(Barták, prvnizpravy.cz, repro: xtv)



Obáváte se, že Rusko v nejbližších měsících podnikne agresivní akci proti některé ze zemí NATO?

Ano
transparent.gif transparent.gif
31%
Ne
transparent.gif transparent.gif
39%
Nevím
transparent.gif transparent.gif
30%