Za něco ho pochválí, něco zkousne a něco na veřejnost nepustí. V neverbální rovině se spokojenost či nespokojenost nadřízeného vůči podřízenému promítne do částky na výplatní pásce. Ani touto pravomocí vybavený novinář ovšem není nezávislý. Stojí sice o příčku výš než novinářský pěšák, nad sebou však má novinářského důstojníka, který je vůči němu v úplně stejném vztahu, jako on ke svému podřízenému. A tak to jde stále výš, až na vrchol mediálního domu, kde sedí jeho ředitel či generální ředitel. Každý takový útvar je samostatný správní celek omezený pouze zákonem. V jím stanových mantinelech si může psát a vysílat, co chce. Musí přitom ovšem uživit své zaměstnance.

    

Rajská doba počátků, kdy médiu k finanční prosperitě stačil poutavý obsah, s rostoucí konkurencí pominula. A tak si média začala přilepšovat inzercí. Když i to přestalo stačit, přetvořila se většina z nich celá na komerční projekt. Začala cíleně propagovat nějaké zboží či myšlenky. Mohlo to být i dobré zboží a dobré myšlenky. Přesto tímto svým počínáním klesla na média druhořadá. Zpronevěřila se totiž svému základnímu poslání - předávat důležité informace. Sdělení o tom, co se stalo a k čemu by měl, čtenář, posluchač, divák zaujmout postoj. Druhořadá média místo toho produkují dvojí: To, co se lidem líbí, aby si je ve sféře svého vlivu udržela, a to ideologické, co jim mají vštípit do mysli, aby splnila zadání toho, který na vrcholu pyramidy finančně garantuje jejich existenci.

    

Současný spor o veřejnoprávní média, která by měla být zřídlem pravdy, protože jsou státem zbavena starosti o své financování, se točí kolem návrhu změny jejich financování. Je to komický spor. Odpůrci vládního návrhu se zuby nehty drží způsobu dosavadních koncesionářských poplatků. Ty jediné podle nich chrání veřejnoprávní média před zvůlí státu. Ale opravdu byl „Českomoravský rozhlas“ za německé okupace nestranný? A z Československé televize vycházela od jejího vzniku v 50. letech až do roku 1989 pravda a nic než pravda? Koncesionářské poplatky nestrannost ani jednoho z těchto médií v nejmenším neuchránily. Neuchránily by je samozřejmě ani platby ze státního rozpočtu. Ovládne-li zemi totalita, stanou se veřejnoprávní média, bez ohledu na způsob jejich financování, vždycky jejím předním nástrojem.

    

K čemu tedy navrhovaná změna? K tomu, aby se tomuto totalitnímu ovládnutí dalo bránit. Stávající pojistky k tomu nestačí. Zákon o České televizi je bezzubý, Kodex České televize není naplňován a systém vnitřní kontroly funguje ideologicky, tedy názorově jednostranně. Nechtěně to prozradily transparenty s nápisy „média nedáme“, nesené v probíhajících protivládních demonstracích. Veřejnoprávní média tedy někdo vlastní? Kdo to je? Občan by to rád věděl. Dokud jsou však financována koncesionářskými poplatky, nemá šanci sledovat stopu peněz. A ta vždy prozradí o realitě víc než vzletná slova. Veřejnoprávní média jsou financována z vůle a autority státu, stát však nemá možnost jejich hospodaření kontrolovat. To je absurdní! V zemi může růst „pátá kolona“ a stát tomu musí jen mlčky přihlížet. To není zdravý stav. To se musí změnit!